Co přijde do třetice? Brzdění, že lítaly věci (a i Rosťa si radši zapnul bezpečností pás), pak odpadlý kus náklaďáku, který náš autobus ladně přeskočil v dálniční rychlosti…
Do třetice už ale, jestli něco, tak určitě dobrého.
Jsou čtyři hodiny, venku ještě svítí slunce a je docela vysoko. Celý den už bylo nádherně teplo, chvílemi skoro na tričko (zvláště pak uvnitř nákupního centra :)
Ráno se vstávalo dobře, on stejně můj spánek za moc nestál. A Rosťův pak vůbec za nic, protože nezamhouřil oči. Když se někam odjíždí, čas se vždycky podivně smrskne a je třeba do něj narvat mnohem více věcí a úkonů, než je schopen pojmout. Pak praská ve švech, stejně jako naše hlavy (a moje nervy)… ale kupodivu (řekla bych, dle mnohých) stíháme na pohodu odjezd vlaku, ani neběžíme po peróně.
Batohy máme každý dva. Jeden velký a těžký, druhý taky celkem velký a taky celkem těžký. Ale dá se s nimi jít, jeden na zádech, druhý na břiše. A i když přes něj trochu špatně vidím, zatím jsem jím nikoho nesejmula, ani jsem nespadla nikde do výkopu (a přemýšlím, jestli by mě batohy nad dírou zarazily, anebo mě mezi sebe vmáčkly a byl by to můj konec).
V Praze na nádraží čekáme na Martinu, která mi nese čtečku (na tomhle místě jí patří velký veřejný dík, že ji pro mě vyzvedla!). Sedíme pak v pohodlných křesílkách v RegioJetu, snídáme a snažíme se nevypadat tak ospale.
Kolem deváté přijde Slávek, náš věčný zachránce při potulkách Prahou. Opět se nás beze slova ujme, schová nám naše závaží do bezpečného kouta a věnuje nám kus svého drahocenného času :).
Odjezd na takovou cestu zažívám poprvé. A když člověk vůbec neví, do čeho jde, má to svá pro. Jistě i svá proti, ale nejistota spojená se zvědavostí, je nabíjející a kouzelná. Může skončit jakkoli… jako ovšem v životě zcela cokoli.
Kdybych byla jako Rimmer, jistě bych si už v květnu začala psát rozpis příprav na cestu. Ale protože jsem jako Lister narozená ve znamení Berana, doufala jsem, že to vyplyne v pravý čas. Ale některé věci začaly plynout možná přece jenom trochu později, než měly… poslední dny se nesly v hodně nabitém časoprostoru, kdy bych nejradši viděla všechny kamarády a známé a zároveň zařídila všechny papíry, dodělala práci a vystěhovala byt.
Rosťa na tom byl dost podobně, plus k tomu řešil dodělání posledních keší a opravy těch starých. Ale zase, když člověk začne příliš brzo, nemá nad sebou onen bič, mnoho času zbůhdarma profláká… a stejně na konci nestíhá. Takhle to byla aspoň jízda, v které nejde litovat jediné minuty.
Tedy až na ty minuty, které se protáhly do hodin a zabránily nám stihnout některé návštěvy a akce, přislíbené a chtěné, bohužel ale neslučitelné :/
I v Praze ještě nemáme úplný klid a řešíme poslední nákupy před cestou, které už jsme doma nestihli. Ale taky zvládáme dát si společný oběd s Pidi. I teď musím říct, že jí to slušelo (aby si nemyslela, že to byla nějaká typická ženská fráze, o které mluvil „Caveman“ ;-))
Ve dvě si vyzvedáváme batohy u Slávka, uděláme si exkurzi na luxusní záchody na pražském hlavním nádraží a jdeme na metro, protože jsme zhodnotili, že i když to je na Florenc kousek, tak s touhle náloží se nám tam pěšky nechce (a navíc, co kdyby byl po cestě nějaký výkop).
Za okny se míhá hezká česká krajina… říkám si, jaký bude život bez stromů. Ale zcela bez nostalgie, to je asi vnitřní sebeobrana, radost z toho, co je právě teď, a z otevřených možností, které mohou nastat zítra.
Napadlo mě včera, když jsem opouštěla téměř vystěhovaný byt a běžela si vyzvednout obal na notebook a naučit mamku pracovat se skypem, jak snadné je dneska odjet daleko a zůstat blízko, ale jak těžké muselo být emigrovat. Bez možnosti kontaktu, s vědomím, že už se asi nepůjde vrátit.
My jedeme do otevřeného světa, ale dveře za námi zůstávají taky otevřené. A v nich na nás čeká plno lidí s otevřenou náručí. Je to krásný pocit vědět, že i když člověk spadl, má kam padat. Že ať bude ve světě jakkoli, vždycky budeme doma aspoň někde.