Občas se toho stane za den tolik, že to mysl nestíhá pojmout a má pocit, že uběhlo dní minimálně několik. Na letišti se toho už moc stát nestihlo. Kromě toho, že jsme stáli v různě dlouhých frontách na check in, osobní prohlídku a nástup do letadla. Akorát musím podotknout, že jsme byli opět šťastlivci, protože navzdory tomu, co jsme pak slyšeli, prošli naše velké batohy přísným poměřováním váhy a rozměrů a v klidu, bez příplatku, letěly s námi.
Vznesli jsme se nad Berlín a v tu chvíli jsme viděli dokonale vrstvu smogu, která město svírala. Pak jsme upadli do spánku a probudilo nás až oznamování přistávání na letišti v Keflavíku. Pod námi byla místo smogu souvislá vrstva mraků a mě napadlo, že načasování našeho příletu (zcela neplánovaně) na zatmění slunce je sice pěkná náhoda, ale asi nám bude k ničemu.
Letadlo celkem pohodlně dosedlo na zem a během chvilky jsme byli v letištní hale. Kolem nás to vířilo lidmi, kteří se hrnuli k půjčovnám aut, či koupit si lístek na autobus. My jsme seděli na zemi, vedle zaprášených vozíků na zavazadla, cpali do sebe pomačkané jídlo a dívali se z okna na šedou oblohu, z které občas padaly kapky.
Ale po chvíli se na nás usmálo slunce, které se nejprve ohlásilo duhou. Sbalili jsme naše saky paky a vydali se k nedaleké cestě zkusit stopovat. Protože cena za autobus byla pro nás obrovská.
V tu chvíli se na nás usmálo kromě slunce i štěstí, a to rozhodně ne naposled, minimálně pro následující den, který od té chvíle právě uběhl. Zastavilo asi páté auto, maličký osobák a v něm poměrně velký kluk. Ale vměstnali jsme se a byli posunuti kousek dál, těsně za Keflavík, na lepší výchozí místo.
A tam se stal zázrak. Ale tomu zázraku předcházelo to, že jsme po vystoupení z auta stoupli do bahna, které mělo barvu jako něco, co bychom na botech opravdu mít nechtěli – a ani jsme nechtěli, aby to tak vypadalo, takže jsme strávili chvilku čištěním podrážek ve zbytcích sněhu. A když jsme pak vylezli nahoru a mávli, začalo brzdit hned druhé auto. Ovšem, taxík. Takže jsem dala ruku dolů, a když zastavil, gestikulovala jsem na něj, že nechceme. Ale řidič stáhl okénko a na moje další odmítání, že nemáme moc peněz, řekl: „Já přece vím, co děláte, tak sedejte.“ A s tím, že si ho stejně odvolali do Reykjavíku a na letišti nikoho nesehnal a jel by prázdný, nás naložil se vší bagáží a vyrazili jsme. Byl to fajn pocit, řítit se islandskou krajinou, místy lehce osvětlenou sluncem, sedět při tom na kožených sedačkách Škody Octavie a mít vypnutý taxametr :)
Když už jsme vjížděli do ulic Reykajvíku, nabídl nám Jón (jak jsem poznala z vizitky, kterou měl na čelní desce), že pokud zítra chceme jet stopem po silnici číslo jedna směr na východ, tak by nás mohl kus svést, protože jede pro klienty do hotelu Rangá. Akorát bychom si museli přivstat, řekl.
Nechtěla jsem věřit vlastním uším. To nám opravdu nabízí zadarmo další odvoz?
Ale samozřejmě jsem neváhala, protože taková nabídka se prostě neodmítá.
Vyhodil nás kousek od centra a dal nám svoji navštívenku, že se mu máme ozvat, jestli to platí.
Naším cílem bylo někde se ukrýt, „ukrást“ wifi a najít si hostel (anebo jít spát do parku, což pořád viselo ve vzduchu, ale počasí tomu úplně nepřálo). A dalším cílem bylo sejít se s Katkou, na kterou jsme měli kontakt od Rosťovy zákaznice ještě v Tilaku. Být milý k lidem se vyplácí :-). Měla jsem na Katku číslo a domluvili jsme se, že se potkáme na autobusovém nádraží. Sice jsme došli na jiné, než myslela, ale zvládla nás operativně najít a strávit s námi velmi intenzivní půlhodinu, ve které jsme dostali plno informací o životě na Islandu a příslib několika kontaktů na práci.
Pak jsme ještě chvíli pobloudili večerním Reykjavíkem, až jsme šťastně zapadli do Bus hostelu, asi toho nejlevnějšího, co jde najít poblíž centra. Za nějakých 500 českých korun se tu dá vyspat na posteli ve vlastním spacáku, spolu s další kupou lidí. Ale lidi na našem pokoji byli fajn. A stačilo prohodit pár slov česky a už se nám představoval David z Děčína, který podobně jako my vyrazil hledat na Island „nový život“. Ale vzal to ještě radikálněji než my – doma prodal vše a vyjel zcela naslepo prostě do Reykjavíku, kde se ubytoval na hostelu a trávil dny hledáním práce. Dostali jsme od něj tipy na několik stránek s inzeráty a popřáli si navzájem hodně štěstí.