Ráno zvonil budík v 4:55 a někteří naši spolubydlící ještě nespali. My se ale rychle sbalili, protože přesně v 5:15 nás čekal před dveřmi náš taxík. Jón totiž ochotně souhlasil s tím, že nás vyzvedne přímo u hostelu.
Naložil do kufru naše batohy a vyjeli jsme do prázdných ulic města. A na co jsem hned koukala: na obloze byly vidět hvězdy. Že by přece jenom mohlo vyjít zatmění?
Za chvíli jsme ale vjeli do kopců a vnořili se do mlhy husté jako mlíko. Divila jsem se, že je Jón schopný jet tak rychle… ale nebezpečně jsem se necítila. Ono, na té silnici stejně nebyly zatáčky a provoz byl téměř nulový.
Cesta utekla velmi rychle, mlhu jsme nechali za sebou a řítili se do krásného islandského rána. Jón mi po cestě popsal všechny vulkány, jejichž obrysy začínaly být vidět, a řekl mi, že na Islandu je 73 aktivních sopek. Nedávno zlobila trochu jedna, ale už se uklidnila, cca 14 dní zpátky. Vědci vyhrožují výbuchem Hekly, ale toho se prý Islanďani nebojí. Zato je prý horší Katla, která je supervulkán. Když jsem se ptala, co to znamená, řekl, že je to velká a nebezpečná sopka.
Jón nám zastavil na benzince v městečku Hvolsvöllur. Říkal, že je to výborné místo na stop, protože tam zastavuje mnoho turistů na kafe, takže bude možnost si někoho přímo odchytnout. Ale před sedmou ráno bylo samozřejmě na benzince zavřeno. Mrzelo ho to, že nám špatně poradil. Ale my byli samozřejmě nadšení, že jsme se dostali kus za Reykajvík a věřili tomu, že na nás štěstí nezapomene.
Poděkovali jsme mu a naposled zamávali, vytáhli teplé bundy a rukavice a vydali se k silnici, k místu, které Rosťa bezpečně identifikoval jako to, kde před třemi lety stáli téměř tři hodiny bez úspěchu.
No co, nějak bude…
A bylo. Skrz křižovatku projelo první auto, bliklo našim směrem a hned brzdilo u nás. Nechtěli jsme tomu věřit, ale dělo se. Vystoupil kluk ve zvláštním obleku a pomáhal nám dovnitř s batohy. Když jsme nasedli, dozvěděli jsme se, že oba kluci jsou Němci, ty zvláštní uniformy jsou součástí tradice řemeslníků – konkrétně tesařů, kteří jsou ve světě na zkušené. Hned se mi rozbřesklo, protože svět je malý a o náhody není nouze. Na posledním semináři, který jsem ještě v práci stihla, mi kolegyně Iva povídala o tom, že v Německu tahle tradice je. Mladí kluci (musí být svobodní a bezdětní, aby se předešlo tomu, že si ze zkušené udělají záminku, jak utéct od rodiny :) se vydávají do světa na tříletou cestu. Na začátku mají v kapse pět Euro, cestují stopem a v každém městě, kde se zastaví, nabízejí svoji práci. Za ty tři roky se nesmí přiblížit svému domovskému městu na více než 50 km. A neměli by se vrátit s více než opět s těmi pěti Eury, protože takhle cesta jim má přinést zkušenosti, ne peníze.
Úžasné. Před pár týdny o nich slyším poprvé a teď je vidím na vlastní oči, v jejich „unifromě“. Proč si vybrali Island na zimu? Prostě tak. Většina jejich kolegů jezdí na zimu někam do tepla, ale je napadlo, proč nezkusit Island. A jsou spokojení.
Auto, které mají, si koupili. V rámci tradice si nesmí auto půjčit, ale mohou si koupit staré auto, které už je před rozpadem. Aspoň tak jsme to pochopila. Prodlouží na čas život věci, která by už jinak nesloužila.
„Víte o tom, že je dneska zatmění slunce?“ ptá se jeden z nich hned. A vysvětluje, že jedou takhle brzo ráno speciálně kvůli tomu, že mají vytipované místo na pobřeží, kde bude zatmění dobře vidět. A dokonce mají i speciální brýle, které si pamatuju, že jsme měli kdysi, když bylo poslední částečné zatmění vidět u nás.
Slunce se zatím nezatmívalo, ale naopak se zvedalo nahoru. Dnešek je taky dnem, kdy je rovnodennost. Přijeli jsme právě včas, na prodlužující se den. Už v sedm ráno bylo šero… a ještě v osm večer nebyla úplná tma. Krása.
Kolem nás se míhala krajina, ozářená ranním sluncem, krásně magická. A občasné kameny či zvláštní, tyčící se kusy lávy, mi dávaly pochopit, jak je možné, že tolik Islanďanů věří na skřítky, Trolly a Elfy. Zvláště totiž kus lávy s chomáčem trávy na vrcholu vypadal jako tvor z fantasy filmu.
Kluci měli vyhlídnuté místo kousek za Víkem. Odbočili jste proto z hlavní silnice číslo jedna a pustili se na šotolinu. Naštěstí jejich auto už nebyla oktávka, ale terénní Mitsubischi.
Cesta se začala po chvíli dvojit a trojit, dvakrát jsme dojeli místo k pobřeží doprostřed farmy, ale nakonec jsme tu správnou cestu k majáku našli. Akorát nás na ní čekaly nečekané překážky – brody. Před prvním kluci zastavili, přemýšleli, jestli tohle místo už není dostatečně ke sledování zatmění (které mezitím pomalu začínalo – jak bylo vidět skrz brýle, které nám půjčovali), ale nakonec se ten, co řídil, rozhodl (po prohlídce terénu), že potok projede.
Voda stříkala až na střechu, ale projeli jsme v pohodě. Stejně tak i další tři brody, které následovaly.
Zastavil nás až sopečný písek.
Byli jsme v černé poušti, mezi sopečnými kameny a černými dunami. Pobíhali jsme mezi nimi a pozorovali svoje stopy (a stopy polární lišky). Před námi bylo moře, v kterém se tříštily o kameny velké vlny. Za námi byly zasněžené kopce.
Kluci na nás byli tak hodní, že rozstřihli svoje jediné brýle a půlku nám dali, abychom mohli pozorovat po vlastní ose. Takže jsme si vzali jednu brýlu a k naší radosti zjistili, že se skrz ni dá fotit.
Slunce poměrně rychle mizelo za měsícem, ale dole na zemi nebylo skoro nic vidět. Až úplně na konci padl svět do zvláštního utlumení, trochu jako v podvečer, ale s jinou atmosférou.
