Jen co zatmění dosáhlo svého vrcholu a srpek slunce se přestěhoval více napravo, naskákali jsme zpátky do auta, protože byla dost kosa.
Kluci nás zavezli zpět na silnici, kde se s námi rozloučili. A my se vydali opět na stop, ovšem tentokrát zcela v klidu, protože času bylo plno, sluce svítilo a už nebyla ani taková zima… a krajina okolo byla nádherná, takže mi vůbec nevadilo jít pomalu pěšky podél silnice a jen se dívat. Ani ty batohy jsem skoro nevnímala.
Aut projelo několik, ale nakonec nás nabral Australan, který kolem nás nejprve projel, ale pak se pro nás vrátil. Odvezl nás až do Kirk-bla-bla-bla-klausturu. Tam jsme si koupili v obchodě další Skyr (což prý není jogurt, ale něco trochu jiného… každopádně to jogurt připomíná asi ze všeho nejvíc, akorát je to mnohem hustší a když to člověk nabere na lžičku a otočí ji vzhůru nohama, zůstane přilepený; a když jsme ho o pár hodin později jedli na večeři – což trochu předbíhám ;-) – jedli jsme ho rozšlehaný s mlékem a pořád byl hustší než naše jogurty). Mezitím jsem si psala s Fjólou. Přijeli jsme mnohem dřív, než jsme čekali. Ale dostalo se nám přislíbeno, že pro nás do hodiny přijedou. Nakonec se to ještě o kousek protáhlo, ale na lavičkách mezi kostelem a školou bylo dobře (kromě posledních asi dvaceti minut, když už jsme trochu tuhli).
V autě pro nás přijeli nečekaně tři lidi, i když jsem předtím od Fjóly dostala zprávu, že pro nás jede její manžel. Ale volali na nás jmény, takže to muselo být správné auto. Začali jsme tedy rvát do kufru svoje batohy a podali si ruce s mužem ve středních letech, z kterého se nakonec vyklubal skutečně „náš farmář“ Siggi, a s klukem, který mu sice byl dost podobný, ale nebyl to jeho syn, nýbrž další dobrovolník, Antoine z Francie. Poslední, kdo seděl v autě, byla Fjóla. A mi chvíli trvalo, než jsem pochopila, že jsem si celou dobu psala s dcerou farmářky Moniky, kterou jsme teprve měli poznat. Byl to totiž Fjólin nápad založit profil na workaway a dostala proto za úkol komunikaci s dobrovolníky. Ovšem telefonní číslo, s kterým jsem si dneska psala, už byla skutečně Monika.
Ještě jsme se stavili v obchodě, kde jsem jim ukázala, jak vypadají ony bezlepkové rýžové chlebíčky, které můžu jíst. Udělal se nákup za neskutečné peníze, banánové bedny plné jídla se naložily ještě na naše batohy, a jelo se. Nejprve odvézt Fjólu do práce, do hotelu vedle města, a pak konečně na farmu. Ta byla kus cesty zpátky směrem na Vík a pak další kus cesty do hor, do nadmořské výšky přes 200 m, což znamenalo, že jsme se z celkem teplého pobřeží přesunuli zpátky do zimy. Když jsme vystoupili, všude ležel sníh a foukal studený vítr.
Byli jsme ubytováni v malém útulném pokoji, v malém útulném domečku. Seznámili jsme se s dalším francouzským dobrovolníkem Adrianem a s německou blondýnkou Luisou. Jako první informaci o chodu domácnosti jsme dostali varování, abychom si zavírali dveře do pokoje, protože jinak nám tam vlezou kočky a můžou nám počúrat věci.
Další informace už ale byly mnohem pozitivnější :-)
Máme se chovat jako doma, říkala nám Monika. Jídlo je k dispozici kdykoli budeme mít hlad, práce nás čeká ráno a večer v kravíně, přes den máme volno, není problém půjčit si auto a udělat si výlet. Co víc si přát? ;-)
