Jak to chodí na farmě?
Ráno zvoní budík těsně před sedmou. Čekala jsem dojení někdy od pěti, takže spokojenost s tímto časem je maximální. Vstanem, oblečem na sebe kravínem voňavé věci, dáme si ještě první ranní kafe (to se tady pije v podstatě pořád:), navlečeme na sebe druhou vrstvu oblečení – pracovní mundúr a gumáky a vyrážíme do kravína. Tam nás čeká cca 40 krav, které mají vemena plná mlíka. Naším úkolem je všechny je odepnout a nahnat k dojícím strojům. Pak poklízíme stání a „vydojené“ krávy, jak se postupně vracejí, zapínáme zase zpět. Celkem nic složitého, dokud se krávy nezačnou plašit, či se nerozhodnou „zaparkovat“ na místě, kde už je jiná kráva. Věřte, taková kráva dokáže být pořádná kráva, když se umane.
Dojících strojů je celkem osm, čtyři po každé straně. Kravám se vyčistí vemena, zkusí se mlíko, jestli je v pořádku, a pak se k nim přisaje dojící „pavouk“. Některé krávy se ale při procesu dost vzpínají, takže jim člověk musí svázat nohy – což se jim taky příliš nelíbí… (A zkuste si představit, co všechno se může stát, když máte hlavu pod krávou a kráva je nervózní… Rychle jsem pochopila, proč mají všichni v kravíně čepice, i když je tam jinak docela teplo ;-)
Přístroje jsou inteligentní, takže samy poznají, kdy je kráva dodojená. Pustí vemeno a tím je vlastně hotovo, jenom se krávě vydezinfikuje vemeno.
Než se protočí všechny krávy, zabere to okolo dvou hodin, někdy méně. Na závěr ještě krmíme ovce a hurá na snídani.
Ovšem musím napsat, že hned třetí ráno jsme měli okořeněné porodem telete. Šlo to rychle, tele mělo horkou hlavu a pes sežral placentu. No, asi nejsme úplně slabé povahy ;D
Mým oblíbeným úkolem teď je tele krmit :-) Jo a dneska bychom měli zkusit speciální islandskou pochoutku, která se připravuje z prvního mléka, které kráva dá po porodu. Tak jsem zvědavá, prý je to trochu jako puding :-)
Snídaně je stejně jako každé jiné jídlo opulentní. Na stůl se nanosí množství cereálií, jogurtů, opečený toustový chleba (pro mě „rice cakes“), sýr, salám, máslo, marmeláda, ovoce, džusy a samozřejmě mléko a káva.
K obědu je většinou něco teplého – nějaké maso, brambory… podle času (a podle toho, kdo zrovna vaří :). A opět: kafe, mléko…
Svačina se velmi podobá snídani, akorát nejsou na stole cereálie, ale sušenky :-) A to samé večeře. Do toho se občas přidá buchta – buď koupená, anebo když někdo upeče, skyr (to je ten superhutný jogurt) a různé další pochutiny. Lednička je pořád narvaná k prasknutí a člověk může jíst kdykoli má chuť. Rozhodně tady nezhubneme :D
Během dne máme plno prostoru k vlastní seberealizaci. Dneska zrovna prší, tak mám čas psát :-) Ale když bylo hezky, byli jsme venku poznávat okolí. Jeden den jsme už dokonce dostali volno po ranním dojení až do tmy a mohli jsme jet společně na výlet na Jökulsárlón a Skaftaffel.
To je další úžasná věc na „naší“ rodině. Auto je k dispozici, když ho zrovna sami nepotřebují. Hned druhý den se nás Monika ptala, jestli máme řidičák. A když jsem řekla, že Rosťa řídí dobře, poprosila nás, jestli můžeme zajet pro Fjólu do práce. Pak se jen zeptala, jestli už někdy Rosťa řídil automat a že klíče jsou v autě. Rosťa obstál, takže dveře do auta máme otevřené :)
Na výlet jsme jeli všichni, tak řídil Adrián, který je na farmě už od začátku února a najezdil toho plno. I on říká, že půjčit si auto je naprosto bez problému. Stačí se domluvit a říct, kam chceme jet. Na Jökulsárlón je to nějakých 300 km tam a zpět, takže k autu ještě dostaneme kreditní kartu, abychom mohli po cestě zpátky dobrat benzín :-)
Večer se opakuje stejná práce jako ráno. Pak je veliká večeře a večerní klid :-) Když to vyjde (jakože zatím vyšlo jednou), je to ideální čas na vyhlížení polární záře.
Kdo s námi na farmě je, už jsem lehce nastínila v minulém článku.
Naše „máma“ je tady Monika. A opravdu se k nám chová s mateřskou láskou :) Zvláštně pak k Antonovi, který je ve svých dvaadvaceti občas jako malé dítě. Ale zato se s ním stoprocentně zasmějeme, ať řekne cokoli. Anglicky příliš neumí, ale to ho nebrzdí v tom, aby pořád mluvil. Škoda, že už zítra bude odjíždět, nějak jsem si ho oblíbila :-) Na jeho „Careful! Cows is arriving!“ nikdy nezapomenu ;-))
Anton je z Francie, bydlí u Saint-Michel, kde dělá v restauraci kuchaře. Je chudák alergický na kočky a seno, takže práce na farmě pro něj není úplně to pravé ořechové.
Druhý Francouz Adrián je úplně jiný člověk. Vypadá podle mě jako typický Francouz, lehce intelektuál, s brýlemi s černými obroučkami a neučesanými vlasy. Tak trochu Romain Duris :) Je sranda kluky poslouchat, když se spolu baví. Tady na farmě se potkali náhodou, předtím se neznali. Kontrast mezi nimi je kouzelný :)
Adrián je někde z malé vesnice ve francouzských Alpách.
Luisa je ze severu Německa. Má teprve devatenáct, skončila školu a rozhodla se cestovat. Na Islandu chtěla být původně přes celé léto, ale nakonec se jí naskytla dobrá pracovní možnost doma v Německu, což pro nás znamená pozitivní věc v tom, že neodejde v dubnu pracovat do Reykjavíku, jak chtěla, ale asi zůstane s námi tady na farmě přes celou „lamb season“. Čte knížku o anarchismu, umí z nás nejlíp anglicky a je to moc milá holka.
Pak je tu samozřejmě ještě Siggi, otec farmář :-) Praktický chlap, který na farmě vyrostl. Jeho rodiče, které už jsme taky stihli poznat, bydlí ve vedlejším domečku. Bohužel neumí anglicky, ale řeč úsměvů a gest funguje. Siggiho otec má 82 let, ale pořád pro něj není problém na farmě pracovat. Akorát prý nemá rád novinky, říkala Monika. Takže když jsme včera vtipkovali u večeře o „pláničkově“ metodě, říkala, že by fakt chtěla vidět jeho pohled, kdyby přišel do kravína a každá kráva by měla na hlavě sluchátka :D
Monika a Siggi jsou na farmě teprve první rok. Předtím bydleli v Reykjavíku, společně s jejich třemi dětmi. Z těch známe zatím jenom dvě, nejstarší syn totiž v Reykjavíku zůstal a studuje. Fjóle bude teď v dubnu devatenáct a pracuje, jak už jsem psala, v hotelu, takže většinu času s námi na farmě není. Ovšem na výletě na Jökulsárlón nemohla chybět :-). Nejmladší syn má jméno, jež nelze vyslovit. Je mu třináct a chodí do školy. Ta je v Kirkjubaejarklausturu. Tipuju, že je v celé škole tolik dětí, co u nás v jedné třídě. Ale i tak tady mojí školní „autobus“. Ovšem autobus to samozřejmě není, ale terénní auto, které sváží děti z jednotlivých farem. Tady v okolí (v okruhu tipuju tak dvaceti kilometrů :-) je školou povinných dětí pět.
Když není ten, jehož jméno nelze vyslovit, ve škole, hraje online hry, při kterých neustále nahlas mluví a křičí anglicky. Určitě umí anglicky nejlépe v celém baráku. Nicméně mimo hry příliš nemluví. Asi puberta :-)
A tím se dostávám k angličtině, která, přiznávám, pro mě byla největším strašákem, protože kdo mě znáte, víte, jak na tom jsem. (A ti, co mě znáte déle, víte, jak jsem trpěla na základní škole panickou hrůzou z hodin cizích jazyků :-). Ale tím, že tady dokonale anglicky neumí téměř nikdo, je to opravdu pohoda. Sice si člověk příliš nerozšiřuje slovní zásobu, protože na všechno se dá ukázat, či se to dá popsat jako „blue thing there“, či si zahrát pantomimu. Co je ale výhoda – člověk se nebojí něco říct, protože všichni budou rádi, když pochopí, o co jde… a nikdo, opravdu nikdo nebude řešit, jaká je to gramaticky hovadina :-)
Nicméně slíbila jsem si, že se budu ve volném čase kromě psaní a lítání po kopcích snažit angličtinu zlepšovat. Včera jsem to spojila – šla jsem na výlet a mluvila anglicky sama se sebou ;-).
Tak jo, je čas na oběd. Jdeme se přejíst ;-)
