Konečně uzrál čas napsat další příspěvek.
Venku chumelí jako o život. Sigi na to ráno koukal z okna a mračil se. Protože loni touhle dobou už tu sníh nebyl. Ale zase, říkal, si pamatuje z dětství zimy, kdy byl kotel sněhu ještě i na konci dubna. Jenže to už se rodí jehňata a je ideální mít už ostatní ovce venku…
Zatím jsou ale jehňata, kromě oněch tří, v lůnech. A naše práce je tudíž dennodenně v podstatě stejná. Jen já jsem se teď na nějakou dobu uhnízdila v „milking station“, protože mám už třetí den lehce omezenou pohyblivost levého kolena.
To totiž bylo tak…
Jedno velmi krásné slunečně dopoledne jsme se s Rosťou vydali na procházku – každý svým vlastním směrem. Rosťa si vzal běžecké boty, protože sníh byl krásně zmrzlý a nebořil se. Já, jelikož mám jen dvoje pohorky, jsem si nazula ty a vydala se opačným směrem. Adrián nám povídal o krásných místech na velké řece, kousek pod soutokem s menší říčkou. A ten den bylo krásné teplo, takže nebyl problém případně brodit.
Cesta byla nádherná, a kdyby nenásledovalo to, co následovalo, mrzelo by mě, že nemám foťák. (Ale určitě tam ještě půjdem na nafotíme :-).
Přebrodila jsem říčku a našla úžasný kaňon na velké řece, s vodopády a sloupovitým čedičem, skalními věžemi… Svítilo slunko a hřálo, takže se dalo na chvíli posadit do trávy a užívat si prostoru a volnosti.
Jenže po cestě zpět, když jsem chtěla přejít znovu přes vodu, zradilo mě stinné místo, kde se pod sněhem schovával led… A než jsem si stihla pomyslet jedno sprosté české slovo, letěla jsem dolů do řeky.
Naštěstí jsem dopadla jako správná kočka na všechny čtyři, takže jediná část mého těla, která to odnesla, bylo koleno. Když jsem se belhala zpátky k farmě, připadalo mi, že to bude jenom trochu naražené, ale nakonec, po sundání kalhot (které vydržely neroztrženy – Direct Alpine forever!! :), jsem uznala, že bude lepší navštívit doktora.
Naštěstí Monika a Sigi zrovna jeli do města, protože ve škole měly ten den děti vystoupení. Stihla jsem je ještě odchytit, naložili mě do auta a Monika ještě zjišťovala, jestli je vůbec doktor v ordinaci (přece jenom je to město o 150 obyvatelích :), a zavolala Fjóle, aby mi dělala doprovod.
Islandské zdravotnictví musím pochválit :-) Doktor byl usměvavý prošedivělý padesátník, který se mnou celou dobu vtipkoval. Koukl na koleno a mávl rukou, jakože to nic není. Pak se mi v koleni chvíli rýpal (Moje anglická slovní zásoba se obohatila o nové slovo: stitches. Zvláštní, že jsem mu rozuměla, jen co ho doktor vyslovil… :), nohu mi zavázal a oznámil mi, že teď týden nebudu moct koleno pokrčit. Což Fjóla komentovala tím, že v pohodě, že mají doma plno filmů :-)
Ale naštěstí trochu pohybu zvládám, takže do stáje dojdu a při práci s vemeny mi stačí ruce ;-)
Po této příhodě se moje dny přesunuly více „inside“, takže se třeba naučím vařit, péct, hrát nové karetní hry a třeba i tu angličtinu :-)
Nicméně dneska by ven ani psa nevyhnal. Takovou chumelenici jsem asi ještě neviděla! Rosťa se před chvíli pokusil o polární výpravu, ale když zapadal do sněhu po pás a proti větru skoro nemohl jít, vzdal to. Ale třeba si zítra postavíme ze sněhu ovečku ;-)
Na závěr dnešního příspěvku, vzhledem k tomu, že mám narozeniny a všichni mi přejí, bych chtěla něco popřát já vám všem:
Přeju vám, ať nesklouznete z cesty! A pokud ano, tak ať se po pádu rychle zvednete zpět na nohy :-)
P.S. A jak s vším tímhle souvisí název článku?
Kdybych byla kráva a měla koleno v tomhle stavu, nejen, že bych nedošla do „milking station“, ale asi by mě odvezli, nicnetušící, místo k doktorovi, na porážku… To bude bohužel asi osud jedné z krav, kterou tu máme, a která má už od našeho příjezdu nateklé koleno… Ale zatím tu stále je, tak jí můžete držet pěsti!