Včera měl Rosťa narozeniny, tak je čas napsat další článek, jako dárek :-)
Ještě pořád se uklízí po oslavě. V obýváku i v televizní místnosti jsou ještě stoly a židle, v ledničce zbytky dortů. Nikdy jsem neviděla tolik dortů a „cakes“ na jednom stole. A nikdy jsem nejedla nic tak sladkého
jako ten dort z rýžových křupinek, který byl bezlepkový, takže i pro mě. Stačil jeden kousek a přesladila jsem se tak na tři dny dopředu.
Přítomní Islanďani ale zjevně žádný problém neměli a chodili si přidávat další a další :-)
Ale abych to uvedla na pravou míru. I když se tady k nám chovají krásně a jako k členům rodiny, tohle opravdu nebylo kvůli Rosťovi :-)
Ještě před odjezdem nám Fjóla psala, abychom si přivezli nějaké „fancy clothes“ na oslavu. Nevěděla jsem, co si pod tím představit, tak jsem jí napsala, jakou oslavu myslí a jak moc seriózní oblečení to má být. Odpověď byla, že jde o konfirmaci a že to příliš seriózní být nemusí, ale prostě ať máme něco hezkého.
Nic takového jsme pochopitelně balit neplánovali, a tak jsme začali vymýšlet, co vzít, aby to bylo ideálně multifunkční. Nakonec jsem zvolila poměrně univerzální sukni a černé triko, Rosťa nabalil košili.
Když jsme dojeli na farmu, bylo nám potvrzeno, že jde skutečně o konfirmaci. Pro ty, kteří netuší (stejně, jako jsem při prvním mailu netušila já), je konfirmace iniciační obřad, obdobný katolickému biřmování. Kdybych to měla říct jednoduše a tak, abych to pochopila i já, je to obřad, při kterém je pokřtěný člověk – dítě, které ale už je ve věku, kdy má dost svého rozumu k tomu, aby mohlo učinit rozhodnutí – přijat mezi dospělé členy sboru a zároveň tak stvrzuje svou víru.
Na Islandu se nějakých 90% obyvatel hlásí k Evangelické luteránské církvi. A konfirmace je pro ně velikou věcí. Když dítě dosáhne věku jako náš Gissur (tedy nějakých těch třináct let) a nastane pro něj den D, sjede se celá široká daleká rodina, všichni se společně nacpou do toho nejmenšího kostelíku, co jste kdy viděli… a pak jedou domů a udělají si slušný základ pro cukrovku :-)
Konfirmované dítě je zahrnuto dary (drobnostmi jako třeba plazmová televize :-), k mnoha malým dortíkům dostane ještě jeden obří dort, a jí a jí, dokud nepadne :-)
Jak se blížilo datum konfirmace, shodné právě s Rosťovými narozeninami (2. 4.), Monika nabývala na nervozitě. Čekalo ji mnoho pečení, uklízení a dalších příprav. Naše zapojení do celé akce bylo asi takovéhle: Budeme čekat doma, zatímco oni budou v kostele. A jen, co skončí, pošle nám Monika smsku, což je signál k nastartování kávovaru. Plus ještě – budeme hlídat dárek pro Gissura, který si nepřál plazmovou televizi (protože tu už doma tak jako tak mají :-), ale psa, který by s ním mohl žít uvnitř v domě.
Tři dny před konfirmací přijel poslední potomek Moniky a Siggiho, s kterým jsme zatím neměli tu čest: Gunnar (anebo tak nějak:). Takový blonďatý metrosexuál, s kalhotami visícími někde na půlce zadku. Choval se, jako by mu bylo patnáct (a brzo jsme zjistili, že celkem oprávněně, protože je mu teprve šestnáct, a že škola, na které je v Reykjavíku, je škola střední). Nicméně večer, když jsme šli ke kravám, se ukázal jako zkušený pomocník, který se rozhodně neštítí ani práce, ani toho, co z krávy občas vypadne.
O den později přijela i jeho přítelkyně, třinácti-, možná čtrnáctiletá Elfka, štíhlounká dívenka, s téměř bílými vlasy po pás a bledě modrýma očima. I ona se hned přidala k naší dojící četě, i když podle výrazu jejího obličeje jí krávy úplně nevoněly. Nicméně statečně čistila vemena a s pištěním uskakovala, kdykoli se kráva jen kousek pohla.
Důvod, proč tady děcka mohou být na více dní, ne jen na samotnou konfirmaci, je záviděníhodný, minimálně pro školou povinné Čechy. Přes Velikonoce tady totiž děti nemají jen tři dny volna, jako máme u nás, ale celé dva týdny. Když jsme na to valili oči, valili zase všichni ostatní oči na nás. A my překvapeně zjistili, že dva týdny volna jsou normální i pro Němce a Francouze. A když začal Adrián vyjmenovávat všechny prázdniny, které mají, málem nám brada třískla o stůl.
Ještě že škola už se nás netýká, jinak bychom si asi závistí trochu pobrečeli :-)
Den samotné konfirmace začal podmračeně.
To štvalo Moniku, protože měla obavy, aby nezačalo sněžit a aby všichni poklidně dojeli až na farmu. Protože když hodně sněží, cesta zapadne. A člověk se tu nedočká žádných silničářů, ale musí naskočit do vlastního traktoru a cestu si protáhnout.
Ale sníh zatím nepadal.
Po ranním dojení jsme dostaly s Luisou úkol naaranžovat umělé kytky do vázy, s barevnými dekoračními kamínky z Ikey. Obě jsme se na ty umělé květy koukaly trochu s nelibostí, ale zase, pravda, živé kytky v téhle zimě…? :)
Monika mezitím nachytala na stůl ubrusy a svíčky, vše sladěné lehce do zelena (super, hodilo se mi to k sukni :). Do toho se začaly přítomné ženy a dívky malovat a oblékat. Dětská Elfka se během chvíle změnila na dámu, které by člověk hádal minimálně o pět let více. A když si nazula podpatky, byla najednou o hlavu vyšší než my oba :).
V půl druhé se pak všichni sbalili a vyrazili směr kostel.
Na obřad se povedlo z nás dostat pouze Adriánovi, který přislíbil, že bude dělat fotografa. My ostatní jsme dodělávali, co bylo třeba. Například jsme připravovali roládu, které říkali „salát“, z podivného „chleba“, který vypadal jako velký, obdélníkový, zavinovací houskový knedlík. Na stoly jsme rozhodili sladkosti, vytřeli podlahy a Rosťa vynesl kočičí záchod, který dělal z koupelny lehce nelibé místo :-).
O štěně jsme se nakonec starat nemuseli – v domě s námi zůstala jedna blondýnka z příbuzenstva (zorientovat se v tom, kdo je kdo a ke komu patří, to nebyla šance) se svojí malou dcerkou.
Pak přišel signál „kafe“ a kávovar se rozeběhl na maraton.
Okolo půl čtvrté vlítlo do baráku asi dvacet lidí a dětí… nosily se dorty, dorty a ještě další dorty. Jo a pak ještě hlavní dort, samozřejmě, doprostřed stolu.
Gissur ve svém pokoji našel štěně (jeho nadšení Rosťa zachytil na video, jak byl požádán :), pak se přesunul do televizní místnosti a byl zahrnut dalšími dárky, převážně obálkami s penězi.
Seděl si u stolu jako král, všichni stáli kolem, štěně kňučelo v pokoji (tak jsem si ho vzala na starosti já ;)
…a Gissur otevíral obálky a sčítal tisícovky.
Do toho se všichni cpali ve velkém všemi těmi koláči a bonbóny.
No, byli jsme rádi, když jsme mohli jít dojit :-)
Než jsme stihli zbavit mléka všechny krávy, hosté se pomalu rozprchli. Až na jedno zapadlé auto (Siggi musel přerušit dojení a osedlat traktor :), odjeli všichni bez problému.
Večer jsme Monice pomohli uklidit kuchyň, uklidit zbytky dortů do ledničky a všichni jsme padli. Dneska ráno se šlo dojit až na osm :)
P.S. Štěně se jmenuje Max (aspoň prozatím), marně se snaží spřátelit se s třemi domácími kočkami a dělá loužičky zatím, kde ho napadne :)