Na farmě Snaebýli jdou dny za sebou dosti poklidně. Jenom počasí se mění v rychlém sledu – sněhu ubylo tak o půl metru, ale teď už se znovu kupí a padá z nebe v obřích vločkách.
Ostatní změny probíhají tak nějak mimochodem – protože základní časové body dne jsou jasné – ranní a večerní dojení. To se nemění, ať je třeba velikonoční pondělí.
Největší změnou od minulého týdne je asi to, že se nám prostřídali naši francouzští spoludobrovolníci. Zatímco Adrián odjel v sobotu do Reykjavíku, odkud pokračoval na jinou farmu na sever, v neděli přijel zpět Antoine.
Totiž, to bylo tak… :)
Když odsud odjížděl, byl plný svého typického nadšení a elánu, natěšený na nové místo, nové lidi a zkušenosti. Jenže se svou hodně specifickou povahou nemusí sednout každému… a taky jemu nemusí sednout všechno. Na novém působišti byl jako dobrovolník sám, jeho hlavním úkolem bylo zpracovávat mušle. Na facebooku se objevovaly jeho fotky v pláštěnce na lodi, vedle hromady slávek či co to bylo, kde vypadal, mírně řečeno, trochu nešťastný. Nudil se a práce ho nebavila. Navíc na adresu svého nového hostitele pronesl jednoznačné hodnocení (cituji): „People was bad.“
A začal sondovat mezi námi, jestli by nebyla možnost vrátit se zpět. A jelikož Adrián odjížděl, rozhodli se Siggi a Monika, že si tohle děcko vezmou zpátky. Antoine se jim odvděčil, jen co naskočil do auta a nadšeně křičel, že je tak rád, že vidí znovu „my mama and papa“.
Takže od neděle už máme zase o zábavu postaráno :-)
V úterý jsem byla u doktora sundávat stehy. Byl ke mně stejně milý jako posledně. Ptal se, jak se cítím. A když jsem odpověděla, že je to dobré, že už to moc nebolí a že doufám, že to bude pod obvazem v pohodě, usmál se a řekl: „Neboj, buď to bude v pohodě, anebo to amputujeme.“ Pak si celou dobu pískal, zatímco stříhal a tahal stehy.
Výborný člověk :-)
Po cestě zpět se Rosťa rozhodl využít toho, že jsme opět v Klausturu a že už můžu aspoň trochu chodit (i když na mojí se zatím jenom velký obvaz změnil na menší :), a odlovit earthcache. Řekl mi, že je to kousek, jenom nějakých dvě stě metrů. V sukni, kterou jsem na sobě měla pro usnadnění si převlékání s bolavou nohou, to v těch třech stupních nad nulou byl úžasný výlet :) Ale počasí jsme vychytali – ten den bylo dokonale aprílově: chvíli slunce, chvíli chumelenice. Naštěstí jsme se vešli do těch správných dvaceti minut :)
Když už jsem u toho počasí. To jsme takhle byli v kravíně, venku sněžilo a foukal vítr tak, že to vypadalo, že sníh padá vodorovně. Koukali jsme na to a pronesli něco o bouři.
„Bouře?“ koukla po nás Monika. „Tomu vy říkáte bouře?“
„No, možná ne bouře, ale silný vítr určitě,“ slevili jsme.
Monika se jenom usmála, že tohle je prostě vítr a že se máme na co těšit, že pro nás bude mít Island ještě nejedno překvapení.
V kravíně s námi teď kromě krav sdílí prostor i kocour Tomi, který byl za trest vyhnán z tepla domova do tepla jiného původu než z elektrického topení. Na rozdíl od další kočky, která je čistě venkovní a v kravíně se pohybuje bez problému po všech trámech, tyčích a světlech, Tomi vřeští na zdi, kde na něj dorážejí oba psi: Karper a Kalter.
Takže je při dojení o zvukovou kulisu postaráno. Když se k tomu navíc přidají býci svým hrdelním řevem, je to skutečně luxusní zoologický koncert :)
A když už jsem byla u těch psů… myslím, že je na místě je představit lépe. Jejich jména zní úplně stejně, ale psi vypadají každý malinko jinak. I když jsou to oba typičtí islandští „ovčí“ psi, tak Kalter má kratší srst, Karper má srst dlouhou a ještě delší vedení. Oba jsou neskutečně hodní, Karper navíc neskutečně pitomý (se vší láskou k němu).
Ani jeden ze psů není rozhodně hlídací – když někdo přijde, vrtí ocasem a Karper nadšeně skáče a snaží se příchozímu vlepit pusu.
Kaprer má ještě jeden poznávací znak – a to čumáček ne úplně souměrný. Což je jenom důkaz toho, že i psi mohou mít víc štěstí než rozumu. Za svůj krátký jednoroční život zvládl vběhnout pod auto i pod malý traktor. Odnesl si z toho naštěstí právě jen ten křivý čumák.
Strach z aut ani z traktorů to v něm nezanechalo :)
Poznámka: Když jsme včera byli na sousední farmě (cca 10 km daleko :) pomoct nakrmit ovce a krávy (farmář a farmářka byli právě v porodnici), otevřeli jsme dveře kravína a vyběhl na nás stejně chlupatý pes, který nás začal nadšeně vítat (i když byl doma sám a my byli cizí lidi :) Jen tak ze srandy jsem řekla: „Á, Karper.“ A na to hned Siggi pronesl, že tohle je Karperova sestra.
Geny se prostě nezapřou :)
Kromě outdoorových zvířat jsou tady i ta domácí.
Štěně Max, které se nakonec jmenuje Nouvy (anebo tak nějak :), se chodí ven jenom venčit. Úspěšnost venčení zatím není stoprocentní… nicméně už začal chápat, že udělat loužičku či bobek uvnitř domu není správné – zatím to ale řeší tím, že se následně běží někam schovat, ideálně se k někomu, kdo nic neviděl, přitulit, aby získat ochrannou ruku :)
Pak jsou tady dvě čistě domácí kočky. Byly tři, ale Tomi je na nápravném pobytě v kravíně.
Kočky jsou specifické tím, že nejraději pijou vodu přímo z kohoutku. Takže to, že člověk přijde do koupelny, a na umyvadle ho čeká mňoukající kočka, není nic nezvyklého.
Antoine kočky nenávidí, což se svým francouzským přízvukem vyjadřuje krásnou větou: „I (h)ate the cat!“ A kočky, jako by to moc dobře věděly, milují jeho pokoj. Včera v noci špatně zavřel dveře a v pět ráno ho budila vřeštící kočka, která mu stihla na podlaze pokoje nechat dárek.
Když si ráno stěžoval Siggimu, ten ho politovat, omluvil se a zeptal se, která kočka to byla – jestli ta černá. Na to Antoine odpověděl: „No, the green one.“ (Myslel pochopitelně tu druhou, šedou kočku :)
Moje angličtina na tom ale taky stále není nijak slavně, abych si nedělala srandu jen z chudáka Antoinea. A taky se mi občas stane, jak je můj nebohý, na jazyky neschopný mozek, zmatený, že začnu mluvit na Rosťu anglicky či na někoho jiného česky. Nicméně větu: „Co říkáš?“ pochopil Antoine naprosto bezchybně a zopakoval mi svou předchozí otázku.
Ovšem když jde to tuhého, reakce je pohotová: když mi Luisa omylem přivřela prsty do dveří od auta, řvala jsem zcela bez přemýšlení: „Please, open the door, I have my fingers there!!“
A teď něco málo o jídle:
Po konfirmaci jsme byli všichni naprosto přeslazení, takže jsme velmi ocenili, že Monika začala vařit slaná jídla. První z nich byl v pondělí „velikonoční beránek“ – ovčí žebra, lehce krvavá…
Ve středu nás pak na stole čekalo něco, co vypadalo jako plátky salámu junior. Jedny byly světlejší a jedny tmavší. Když jsme se ptali, co to je, nedostali jsme žádnou odpověď. A když byla Luisa neodbytná a ptala se už asi počtvrté, řekl jí Siggi s úsměvem: „Věř mi, nechceš to vědět, dokud to nesníš. Takže pokud máš hlad… Shut up and eat it.“
Nakonec nám to Monika ale prozradila, i když se předtím znovu ujistila, že to opravdu chceme vědět. Jedna štangle byla z ovčích jater, druhá pak převážně jehněčí krve. No, mohlo být hůř, ne?
Což mi připomíná jednu jinou veselou jídelní historku, která se seběhla ještě před odjezdem Antoinea. Měli jsme tehdy další islandskou specialitu – chutnalo to trochu jako puding a bylo to z prvního mléka krávy, která právě porodila. Antoine na to koukal dost nedůvěřivě – a protože předtím neslyšel, z čeho to je, opatrně se vyptával, jestli to má vůbec zkoušet. A Moniku nenapadlo nic lepšího, než mu říct, že je to sperma z býka.
Chudák po nás vyděšeně koukal a neustále se ptal, jestli to je vtip – ale my se tvářili zcela vážně, jedli to a přikyvovali – jo, je to býk číslo 336. V pohodě, ne?
Ksichtil se a lžičkou to obracel tam a zpátky, nicméně do pusy to nakonec strčil… Nechali jsme ho chudáka ještě trochu trápit, než jsme mu řekli pravdu. Ale vzhledem k tomu, že nemá rád mléko, mu to moc nepomohlo… :)
…to be continued