S ničím se nepárat

V malém baráčku na farmě „na konci cesty“ (ale jenom v zimě, v létě je to farma „na cestě do hor“ :-) se udály další malé velké změny.
Přibyl další zvířecí obyvatel – králík.
To totiž bylo… Ne, tahle věta se moc opakuje. Takže jinak: To byl takhle jeden dlouhý večer, se sluncem natahujícím paprsky od severního obzoru, bojujícím s tmou, kterou se už brzo nenechá úplně vytlačit z oblohy. Ovšem tento večer ještě muselo svůj boj prohrát – a nastala mrazivá noc, s polární září přes celou oblohu… Ale to už malinko předbíhám.

Byl to večer dne, kdy jel Siggi do Reykjavíku. Zařídit pár věcí, nakoupit a pomoct Gunnarovi vystěhovat se z internátu domů (protože konec školního roku se rychle blíží :). Rosťa jel s ním a nechal se po cestě vyhodit v …. Kde si užíval úžasných horkých pramenů, sníh ne sníh :)
(fotky možná budou, jestli je Rosťa někdy dá dokupy :))
Vraceli se až pozdě v noci, a tak šla Monika sama na večerní obchůzku kravína… Během chvilky ale přiběhla zpátky, celá zadýchaná a rozrušená, že potřebuje pomoc.
Hodili jsme na sebe s Antoinem pracovní hadry a běželi s ní. Jeden z býků totiž utekl, pobíhal po zadní části kravína a rozbíjel vše, co mu přišlo do cesty – včetně králíkárny s nebohým králíkem.
Stáli jsme za vetchými dřevěnými dvířky a dívali se na zuřícího a supícího býka.
„Může ty dveře prorazit?“ zeptala jsem se Moniky. Přikývla. A my s Antoinem jsme bleskově uskočili každý na jinou stranu do uličky. Oči toho zvířete totiž nebyly nic, co bychom chtěli vidět z větší blízky.
Ptali jsme se, co je plán a co je cíl. Monika nás ujistila, že býka necháme na Siggim, že nehodlá riskovat zdraví naše ani svoje. Ale že je třeba zachránit králíka, protože býk, pobíhající a převracející prázdné barely od žrádla, by mohl vyděšeného králíčka snadno zašlápnout.
Králík se krčil v rohu rozbité králíkárny – identifikovat se dal krásně podle hrůzou vztyčených uší. Nehýbal se, naštěstí.
Takže, plán: Antoine skočí pro kraví granule a nasype je býkovi na zem, co nejdál od králíkárny. Počkáme, až začne žrát, ujistíme se o jeho zaujetí jídlem, přisypeme další granule… Monika se třikrát pomodlí, pak pomalu otevře dveře – já tam budu stát a sledovat jí a býka, Antoine bude sledovat býka a oba budem v případě pohybu zvířete hlasitě křičet na poplach.
Plán se dařil. Býk žral, stříhal ušima. Králík měl naopak uši zcela ustrnulé. Monika vběhla dovnitř – v ne úplně vhodném reflexním oblečení :), popadla vyděšeného tvora za jeho trčící uši a vyběhla zpátky do „milking room“. Já jsem zabouchla dveře a vzala si na starosti vyšokovaného králíka.

Králík teď bydlí provizorně v přepravce pro kočku, anebo pobíhá volně po obýváku. A abyste měli představu: není to rozhodně králík, kterého známe z našich králíkáren, ale spíš ten, kterého známe jako pokojového mazlíčka :)

DSC01407

Býka se ujal Siggi po příjezdu, více než hodinu po půlnoci. Celkem bez problému zvíře zahnal zpět. Ale Monika říkala, že je to hlavně proto, že se býk stihl uklidnit, že už nebyl tak šílený jako předtím :-)

Druhou změnou v domě je, že stěna mezi obývákem a jídelnou šla k zemi.
Věřte mi, to bylo tak rychlé, že člověk skoro nestihl říct: Víte, to bylo tak…
Jedno ráno nám Monika řekla, že pro nás bude mít možná i jinou práci než jen v kravíně a ovčíně. A že by chtěla zbourat zeď. První jsme nechtěli věřit tomu, že rozumíme správně. Ale pak jsme pochopili, že to není vtip. Zeď je prý nezděná, ze sádrokartonu… A tak jsme souhlasili a přislíbili pomoc. Jenom ten den jsme museli jet já a Rosťa do Klausturu řešit budoucí práci. A Antoine a Louisa jeli s námi, že si pak uděláme výlet k vodopádům a k jezeru…
Monika říkala, že se zdí to nijak nespěchá, až bude někdy pršet… akorát že by ji chtěla položit do začátku lamb season.
A tak jsme odjeli, užili si výlet FOTOGALERIE
…a po návratu zjistili, že zeď už je minulostí.
Lidi, takhle se dělají změny v baráku ;-)

(Monika to popisovala asi takhle: Dobře, mohla bych začít… sundám dřevěné obložení, pro začátek… Hm, to bylo snadné… tak bych možná mohla zkusit rozbít tuhle malou část zdi… Hm, to šlo rychle… no, možná by mohla začít i s tou druhou částí…
A pak už, poháněná „tvůrčím“ nadšením, nedokázala přestat, dokud po zdi nezbyly jen stopy na stropě a díra v podlaze ;-))

A na závěr ještě pár veselých historek z rodinného života :)
Siggiho rodiče slavili zlatou svatbu. Antoine se jim snažil v islandštině pogratulovat – smáli se, tak těžko říct, co řekl. Ale uraženě nevypadali :)
A Monika při té příležitosti vzpomínala na svou svatbu. Je se Siggim už 21 let – tedy od svých sedmnácti, jeho osmnácti let. Ale svatbu měli až o deset let později, když už byli na světě všechny tři děti. Říkala, že tady na Islandu se to až tak moc nehrotí… a že je často pořadí takové přeházené – že mají lidi nejprve děti, pak shánějí byt a pak teprve přichází na řadu svatba.
Ta jejich pak byla hodně… nevelká :) Monika totiž netoužila po obřadu, po bílých šatech a velké hostině. A tak si domluvili na úřadě datum, dva svědky… a Siggi šel normálně ráno do práce. Když se blížil čas svatby, Monika mu trochu nervózně volala, jestli už jde. A tak Siggi řekl v práci nic netušícím kolegům: „Hoši, musím jít, dneska se žením.“ Pak se Moniky ujistil, jestli se opravdu musí jít převlíct z pracovního oblečení do jiného.
Přišli na úřad, řekli ano… a pak šli do fronty na podpis, kde strávili hezkou hodinu, než na ně přišla řada :-)

A že Siggi uměl v práci svými plány překvapit, nám Monika ukázala na další historce. Jejich první dovolená mimo Island – letěli do Řecka. Všechno rozplánované, hotel a letenky zajištěné půl roku dopředu, dlouhé přípravy, balení… Ráno budíček, zavazadla u dveří, všichni neklidně čekají na taxíka… když telefon.
A Monika jenom slyšela (a málem omdlela:), jak Siggi říká: „Ne, nepřijdu dneska do práce, šéfe. Ne, nejsem nemocný. Jedu pryč. No, na tři týdny. Ne, do Řecka. Určitě jsem ti to říkal… Anebo ne?“

A na závěr několik fotek z výletů do Víku a na Skogarfoss