Dotknout se Indie I – letíme do Bombaje!

Jiná rozhodnutí jsou naopak rychlá, uplácaná v pár minutách z náhle vzniklé příležitosti.

 

Tohle na Rosťovi miluju. Že se nechá strhnout okamžitou možností, že neváhá a nepřemítá nad pro a proti, když je pro tak jasné jako cena letenek, která se nám nabízela.

Ovšem od sebe bych čekala, že budu váhat mnohem déle. Přece jenom byla půlnoc, přece jenom šlo o nějaké peníze někam do neurčita – a o cestu do neurčita. Teda vlastně do určita – na google mapách se mi zobrazila Mumbai. Indie. Napadlo by mě někdy, že pojedu do Indie?

Teda ano, napadlo, ale že teď?

Znamení. Je hezké se na ně někdy koukat a užívat si jejich přítomnost, bez nutnosti jim dávat váhu. Když sestřenice další den ráno před obchodem vytáhla místo pětikoruny do vozíku indickou rupii, bylo jasno.

„Tu mi dala kamarádka, co byla v Indii.“

„Hm. Ehm. My letos taky poletíme. Asi. Do Indie. Jestli to projde… jako platba.“

A radost, neskutečná radost. My poletíme do Indie!!!

Impulzivní rozhodnutí nebývají vždy chápána jen pozitivně. A provází je spousta důležitých rad a poznámek, jakou že děláme blbost.

Ale k tomu přišel i balík užitečných rad Indií „prošlých a projetých“ přátel a známých (z nichž si nejvíce cením té Markovy: „Nebojte se, vy dva se tam neztratíte.“) Takže jsme celkem bez potíží prošli základním očkováním (žloutenka, tyfus), zajistili si víza (pokud člověk vyplní formulář, jak má, a přinese vše, co je třeba – tedy i letenky – domluví se na ambasádě bez problému; a to navíc česky), zajistili si lístky na vlak do Prahy, koupili repelent (který možná ještě, stále neotevřen, využijeme ve Skotsku), připravili se psychicky na skleník, smrad a špínu… a týden před odjezdem i konečně naplánovali trasu.

Ta byla snová. Od prvopočátečních neuspořádaných představ z přemíry možností (Indie je opravdu velká země) se nakonec vyhoupla jasná cesta: Bombaj-Dillí-Leh-Manali-Dillí-(Jodhpur)-Bombaj. Zabookovali jsme lístky na vlak a letenky, co šly koupit přes internet, pročetli jsme pár článků, abychom měli časovou představu o přesunech v Himalájích… a letěli jsme….a teď už opravdu letíme do Bombaje!

Letěli jsme vstříc zemi, o které jsme měli následující představu: Neustále se na nás bude někdo lepit a něco chtít. Neustále nám bude někdo lhát a snažit se nás podvést či navést do něčeho, co vůbec nechceme. Bude nám horko a vlhko. Kolem hlavy nám budou bzučet tisíce komárů a při chůzi se budeme prodírat lepkavým davem Indů. Na ulici budou odpadky a hovna a k tomu odpovídající smrad. Hned první den sníme něco, z čeho se poserem.

Letěli jsme luxusním letadlem Air France, cpali se jídlem a střídali kávu s masalou a s vínem (vlastně je s podivem, že jsme se nepo… už z toho). Koukali jsme se na filmy a já se tak připravovala na to, že budu muset oprašovat svoji zatuhlou angličtinu, která se mi lámala v puse už při komunikaci s letuškami.

Těsně po půlnoci 24. 7. jsme za okýnky letadla uviděli poprvé Bombaj – Mumbai (čti mumraj). Město s populací větší než je součet obyvatel Česka a Slovenska. Vítala nás deštěm smáčená letištní plocha – a za vysokými ploty přilepené slumy, které jsme ale zatím spíš tušili, než skutečně viděli.

Skrz krátký nádech horka a vlhka v tunelu od letadla jsme vešli na obří letiště, po kterém jsme chvíli bloudili, a pak u stolečku vyplňovali vstupní papírky.

Tady jsme narazili na první problém – reference z hotelu. Vsadila jsem na zkušenost z Ukrajiny, kde prostě stačilo napsat jméno města, kam jedem. Ale tady jsme byli úředníkem vykázáni, abychom doplnili adresu. Samozřejmě do žádosti o víza jsme si nějaký ten hotel i s telefonním číslem vygooglili, ale na letišti nešla chytit Wi-Fi a opsat si to doma nás prostě nenapadlo. Naštěstí nás zachránila milá Indka v uniformě letištní ochranky, která nám doporučila Taj hotel.

A my, netušící, co Taj hotel je, jsme ho tam šťastně napsali a pak prošli kontrolou do letištní haly.

Došli jsme k pásu, na kterém se točila poslední dvě zavazadla z našeho letu. Ani jedno z nich ovšem nebylo naším batohem. Koukali jsme asi docela zmateně, protože nás hned přihlížející uniformovaný Ind poslal za slečnou v přepážce Air France.

Naivně mě napadlo, že je možná třeba předem ukázat čárový kód zavazadla, aby ho vypustili na pás. Aby se předešlo krádežím – jsme přece v Indii…

Zkušenější ale tuší, o co šlo. Yes, baggage is missing. One of them. 

A tak Rosťa běžel v naději vyhlížet druhý batoh, zatímco já jsem se zařadila za indickou rodinku, která využila okamžiku našeho rozrušení a nahrnula se k přepážce.

„This is a nightmare!“ křičela do telefonu elegantní slečna. A já jsem jí přes rameno četla seznam se jmény pasažérů, jejichž zavazadla nedoletěla.

„Rosti, už nemusíš hledat, jsme tam oba.“

Na řešení komplikací v angličtině došlo dřív, než jsem čekala. Ok. Nejsou, přiletí nejspíš dalším letem. Kdy? No přece zítra. Kam je poslat? No, my nemáme žádný hotel. Ne. Jedeme ještě dneska do Dillí. Vlakem, ano. A pak letíme do Lehu. Ladakh. Himaláje. Ano.

Nakonec jsme dostali vyplněné záznamy o „baggage incident“ s poznámkou, že místo předání bude upřesněno po telefonické dohodě. Nemusíme se bát, batohy se určitě neztratily definitivně – jenom si prostě, romantici, prodloužily pobyt v Paříži. Ok, ok.

Pak jsme ještě dostali taštičku první a poslední záchrany.

Kdyby někoho zajímalo, co v takové taštičce je, tak obří bílé tričko (hodilo se na spaní), nějaké to holítko, odličovač, hřeben, kartáček na zuby, maličký deodorant a podobné nesmysly.

Ještěže jsme si z letadla vzali aspoň plastové příbory…

Byla noc a před vchody do letištní haly stáli vojáci – takže Rosťa takticky vyhodnotil, že zůstaneme radši uvnitř, že na průzkum půjdeme až ráno. Zalezli jsme tedy na (a mezi) sedačky a uložili se na nafukovací polštářky z Ikey.

Moc víc jsme toho neměli. Rosťa jenom taštičku s penězi a doklady, foťák a mikinu. Já taky mikinu a k tomu tašku přes rameno „Made in India“ obsahující kapesníky, deodorant a dva časopisy Respekt.

Z našeho pohodlného a hlavně klimatizovaného místečka jsme byli vyhozeni až ráno – což vzhledem k dalším zkušenostem na indických letištích považujeme zpětně za velký úspěch. Posbírali jsme tedy našich pět švestek a vystoupili skrz skleněné dveře do teplé náruče Bombaje.

Letiště v Bombaji je veliká a moderní stavba. Ale hned za ní začíná typická Bombaj.

Když jsme se propletli mezi taxikáři a riškáky, přešli přes stoku o velikosti řeky a nadechli se z plných plic bombajského smrádečku, dostali jsme se na široké ulice lemované poslepovanými obydlími, odpadky a lidmi. A taky billboardy – jeden za všechny: Clean Mumbai, green Mumbai.

Díky GPSce se dalo celkem dobře zorientovat a najít nádraží, z kterého nám odpoledne jel vlak směr Dillí. Vzhledem k velikosti Bombaje bylo opravdu blízko – nějakých pět kilometrů. A my měli čas, takže jsme se rozhodli jít pěšky a rozkoukat se, než se necháme zlákat do útrob rikši.

Bylo taky třeba koupit vodu a já byla plná varovných rad, jak ji nemáme kupovat na ulici, že Indové naplňují prázdné petky vodou nevalné kvality, zatavují vršky, aby to nebylo poznat, a pak tuto vodu prodávají.

Jenomže jak poznat, co je to prodej na ulici? Všude byly nějaké obchůdky – v barácích, které připomínaly spíš garáže. A žádný jiný obchod nikde v dohledu a rikšák, který si nás odlovil, chtěl nehorázné peníze (na místní poměry, které jsme se snažili zhruba odhadnout) a smlouvání nikam moc nevedlo.

Nakonec jsme se ale osmělili, vstoupili do jednoho obchůdku a nechali si podat vodu, která vypadala věrohodně. Zjistili jsme, že za balené potraviny se nesmlouvá – i když ceny jsme v obchodě nikde neviděli (to, že jsou vytištěné přímo na obalech od výrobce, jsme objevili později) – a že voda stojí průměrně dvacet rupií.

Byli jsme vyptáni, z které země jsme a jak vypadá naše měna. Ukázali jsme jim dvoukorunu. Zajímali se, kolik je to asi rupií. A pak nám nacpali do ruky na výměnu desetirupiovou bankovku – i když bychom jim samozřejmě nechali dvě koruny na památku jen tak. Rozloučili se s námi úsměvem a podáním ruky.

Měli jsme vodu. Teď ještě sehnat meloun a můžeme snídat.

Město se začalo trochu měnit, jak jsme procházeli do „lepších čtvrtí“. Ulice se zúžily, přibylo v nich obchůdků, lidí a aut.

 

Na druhý pokus (levněji) jsme koupili meloun a sedli si na obrubník do klidnější ulice s vysokými cihlovými domy.

Meloun je přírodní konzerva, tak se není čeho bát (ta trocha jídla, kterou jsem si nachystala pro první dva dny, než se propleteme velkými městy s rizikovou hygienou, zůstala samozřejmě taky v Paříži). Jenom se do něj dostat tím plastovým nožem…

O proplétání se ulicemi Bombaje vypoví mnohem více fotky než slova.

 

Za zmínku ale určitě stojí návštěva McDonaldu, který se vynořil kousek za železnicí mezi poloslumy. Uvnitř byla klimatizace a naděje (nebo spíš iluze) na jídlo, které se připravuje za aspoň trochu západních podmínek.

Hamburger se tady jmenoval Maharaja Mac a byl pálivý. Jako v podstatě každé nesladké jídlo, které jsme od tohoto okamžiku ochutnali. Kromě teda hranolek, které jsem ujídala, rozhodnutá, že moje tělo se nezblázní z té případné trochy lepku.

A co stojí ještě za zmínku, je jejich speciální dezert, který u nás v nabídce mekáče určitě nenajdete – kola s vanilkovou zmrzlinou.

Zkusila jsem první, zašklebila se a hned to zapíjela normální kolou. Rosťa byl statečnější – když jsem ho natáčela, tak se nejprve usmíval a poznamenal, že je škoda, že se to neprodává u nás (zvláště za cenu jako tady – v přepočtu asi osm korun). Pak ale dodal: „To je zvláštní, jako bych ten smrad, který cítím všude venku, cítil i tady z toho…“

No, nedojedli/nedopili jsme.

Není to tak snadné, milí zlatí…

Za druhou zmínku stojí shánění sim karty. Protože když jsme uviděli ceny, za které jsme si mohli užívat komfortu mobilního telefonu, protočily se nám panenky. Jenže sehnat v Indii simku se ukázalo jako nemožný úkol. I když byly vývěsky lákající na Vodafone na každém rohu, všude jsme se dozvídali, že to až tak snadno nejde. Že potřebujeme například fotku – vlastně tedy dvě.

Zkusíme to jinde, říkali jsme si. Až jsme nakonec v tom nejšpinavějším koutě u malého „mobilního“ okýnka narazili na pána, který nám perfektní angličtinou vysvětlil, že ne jen že potřebujeme pas a dvě fotky, ale taky adresu hotelu – a ne jen adresu, ale taky potvrzení, že tam skutečně bydlíme. (Jak jsem se dozvěděla později, má to být opatření proti teroristům.) A tak jsme to vzdali, a když mi o chvilku později volala slečna z letiště, že teda naše zavazadla se v Paříži našla a že nám je pošlou zítra do Dillí, když si to přejeme („Ne, opravdu nemáme žádný hotel, pošlete je na letiště.“), musela jsem jí k jejímu zklamání říct, že mi má volat opět na toto neindické číslo. Což samozřejmě netěšilo ani mě, jelikož přijetí hovoru byla taky slušná položka.

Čas letěl jako voda, tak jsme nakonec přece jenom odlovili rikšáka a nechali se hodit na nádraží. Tenhle rikšák měl tachometr – a zapnul ho i pro nás, pro bílé (což se mnohým samozřejmě moc nechtělo). Jestli ukazoval správně, to nevíme. Ale okradení jsme se za ty peníze opravdu necítili.

Na nádraží, před kterým nás vyhodil, panoval indický chaos. Všude byli lidi a hluk. A když jsme se ptali přednosty stanice (či kdo to v té kanceláři seděl) na radu, moc jsme se nedozvěděli. Počítač samozřejmě neměl, jenom plno papírů. A neurčitým mávnutím ruky nás poslal někam přes ulici, že tam snad někde najdeme veřejný internet.

Ten jsme potřebovali – protože naše jízdenka na vlak zůstala taky v Paříži.

Vydali jsme se tedy do neurčita – a po cestě si poprvé zkusili přejít takovou průměrnou bombajskou silnici, kde nikdo z řidičů nerespektuje žádná v Evropě normální pravidla – zato mají všichni neuvěřitelný přehled o tom, co se na silnici děje, kde je kdo předjíždí a kdo se jim kde motá pod kola. Kdyby nastala taková dopravní situace jen na okamžik v centru Ostravy, jsou během pár vteřin všichni v sobě. Tady se kličkovalo, troubilo, brzdilo a rozjíždělo, gestikulovalo – a fungovalo.

Čemuž jsme my vůbec nerozuměli – a tak se v chaosu chytili radši místních zkušených a jako děti běžící za učitelkou jsme s nimi prokličkovali mezi auty jedoucími právě plynule na červenou.

 

Na žádný veřejný internet to nikde nevypadalo, a tak jsme sebrali odvahu opuštěných a ztracených zoufalců a vešli do dveří Lucky hotelu. Tam nás přivítala klimatizace a příjemné pochopení personálu na recepci. Dostali jsme heslo k Wi-Fi a poté nám i vytiskli lístek na vlak.

Byl to opravdu Lucky hotel a my děti štěstěny.

Taky jsme zjistili, že jsme na špatném nádraží – že jsme sice na nádraží Bandra, ale my potřebujeme na Bandra terminus, který je jen asi o kilometr dál.

Popřáli nám šťastnou cestu a my se vydali zpět do ulic – tentokrát takticky po nadchodu, který tu v mnoha místech vedl, dosti účelně, nad přeplněnými ulicemi.

Na jedné takové plné ulici bez chodníku jsme si chytili rikšu a ukecali nižší částku za cenu dalších spolucestujících a lehkého namačkání.

Ujeli jsme onen sotva kilometr (i když jsme byli předtím rikšákem ujišťováni, jak strašně je to daleko) a byli jsme vyhozeni na místě. Naši mladí spolucestující se s námi vyfotili (zajímalo by mě, na kolika facebookových profilech je po našem návratu fotka mě v objetí nějakého Inda) a pak zmizeli. A my si ještě nakoupili banány a různé balené a sušené jídelní podivnosti, které se daly sehnat ve čtvrti u nádraží – opět dosti slumového charakteru. 

Než přijel náš vlak, stihla jsem ještě na nádraží navštívit záchod. A to bylo moje první (ze dvou) setkání se záchodem, jehož princip jsem nepochopila. Za dveřmi kabinky nebylo nic – žádná díra, pouze kýbl a kohoutek s vodou. Díra byla ve zdi – a to přímo na ulici. Doteď nevím, jestli to byl skutečně záchod, anebo to byla sprcha…