Začnu od konce, začnu dneškem:
Těsně před desátou zapadlo slunce – tam, kde jsme ještě před měsícem touhle dobou vídali polární záři, teď vídáme tohle:
A jaké jsou naše další vyhlídky?
Pokud šlo o to, kde naší cestu začít, Island byl prostě bez diskuzí. Ale kam pokračovat? Svět je veliký, plný možností. Wokraway nám ukázalo úplně jiný způsob cestování, protože síť farem a dalších míst, nabízejících za pomoc při práci jídlo a bydlení, je široká a spletitá. Okouzlily mě třeba nabídky v Mongolsku a na Sibiři… jo a taky Korsika je hezké místo :-)
Ovšem v našich myšlenkách a hrubých plánech byla jedna konkrétní destinace, a to Kanada. Nebyl to propracovaný plán (dokonce ještě méně, než jsou naše plány „připravené“ obvykle :)), ale přesto jsme sledovali informace o otevření online aplikace k žádosti o Working Holiday víza pro tento rok.
Kdybyste někdo nevěděli, jak to funguje, tak zcela ve zkratce: Working Holiday nabízí roční vízum na pobyt v Kanadě, v rámci kterého je možno (jak název napovídá) cestovat, ale i pracovat, aby si člověk na výlety vydělal. Víza jsou určená pro mladé lidi mezi 18 až 35 lety a jejich počet je pro jednotlivé země omezený. Pro Českou republiku je to tisíc míst. Kvóta je plná během pár (desítek) minut.
Datum otevření aplikace jsme se měli dozvědět jen pár dní předem. Čekali jsme od ledna… a dočkali se 27. 4., kdy bylo oznámeno, že „brána“ se otevře 30. 4. Čas jsme se měli dozvědět až den předem.
Začali jsme tedy – lehce se zpožděním – zjišťovat, co vlastně potřebujeme za dokumenty :-) Do první části může jít člověk pouze s připojením k internetu (což se nakonec ukázalo jako náš zásadní problém… ale to předbíhám ;)) – až když se dostane do kvóty, musí nahrát životopis, naskenovaný pas, zaplatit poplatek… a přidat výpis s rejstříku trestů.
Ehm, na to jsme doma trochu zapomněli.
Kde ho sehnat, když je člověk v zahraničí? Ambasáda? Ok, akorát že české velvyslanectví pro Island je v Oslu. V Reykajvíku je pouze honorární konzulát. Žádný Czech point…
No, napsala jsem jim mail… a uvidí se.
Další den ráno u snídaně se nás Siggi zeptal, jestli bychom ve čtvrtek nezajeli pro Gunnara do Reykjavíku.
Čtvrtek? A není to náhodou 30.?
Jo. Ale Reykjavík, to zní dobře… nějak se to vymyslí, beztak že to otevřou někdy v noci…
Ovšem ve středu jsme se dozvěděli, že kvótu otevírají v 16 hodin pražského času, což je ve 14 hodin reykjavického.
Ovšem… to by šlo stihnout :)
Plán byl jasný: Po dojení a po snídani, tj. v deset hodin, vyrazíme směr Reykjavík. Cesta trvá cca tři hodiny, takže bychom měli mít relativně dost času zaparkovat auto a pak zaparkovat nás v nějaké kavárně s free wi-fi.
Rosťa měl už z předchozích návštěv vytipovaný Eymundsson bookstore s literární kavárnou.
A projdeme-li kvótou, můžeme rovnou skočit na konzulát, protože na mail nepřišla odpověď.
Den předem jsme se ještě s Louisou byly projít – svítilo slunce a krásně hřálo. Objevily jsme nádherný skalnatý kaňon jen pár set metrů od farmy…
…a plánovaly si, jak si ho půjdeme projít v gumácích říčkou, až sleze všechen sníh.
Pak zpoza kopce přišel mrak. Vrátily jsme se na farmu, daly si kafe… a venku začaly místo dešťových kapek padat sněhové vločky. První maličké, pak větší – takové ty krásné, které si člověk přeje vidět na Vánoce.
Když jsme ráno vstali, bylo bílo. Chumelenice v plném proudu, obloha splývající se zemí. Dvacet čísel nového sněhu.
Půjde vůbec dojet na „road one“?
Jasně že jo, tady jsme na Islandu, tady se takové trochy sněhu nebojí.
Teda – oni se nebojí :-)
Nejhorší ze všeho bylo najít cestu. Bílá byla všude a všude tak nějak stejná. Naštěstí občas vyčuhoval patník, občas vítr odfoukal sníh z krajnice.
Čím více jsme se blížili k road one, tím lepší to bylo. Ale i na islandské magistrále ležela vrstva sněhu – mokré, nepříjemné břečky. Naštěstí „naše“ auto není žádný drobeček a je vybavené náhonem na všechny čtyři.
U Víku se sníh postupně proměnil v déšť, až se nakonec mraky zvedly zpátky k obloze a nám se ukázaly úžasné scenérie.
Do Reykjavíku jsme, pochopitelně, dojížděli docela natěsno. Našli jsme místo k zaparkování – zdarma, v uličce s rodinnými domky kousek od centra, a běželi do Eymundssona. Tam jsme zaujali místo, vytáhli počítače a mysleli si, že s desetiminutovou rezervou máme vyhráno.
Ale neměli jsme. Zatímco já jsem kupovala kafe, Rosťa zjistil, že se nejde připojit k síti. Zkoušel proto vytvořit novou wi-fi ze svého mobilu, já jsem šla pro radu za prodavačem. Rady se mi dostalo, Rosťa se se svým notebookem připojil, ale můj počítač ignoroval vše.
A tak začal téměř hodinový boj, kdy se Rosťa prokousával dotazníkem na stránkách Government of Canada, které pořád padaly a sekaly se, já jsem bojovala s připojením. Sice se mi občas noťas chytil na Rosťovu síť, ale většinou mu to dlouho nevydrželo, takže sotva jsem se dostala do dotazníku, už jsem byla zase venku…
Rosťa nakonec úspěšně odeslal svůj formulář a vrhli jsme se na jeho noťasu na můj. Stránky vytrvale padaly a nenačítaly se… a čas běžel a běžel. V posledním kroku před odesláním se kategorie Working Holiday uzavřela. Rosťa tomu ještě chvíli nechtěl věřit, ale já jsem už hlavně chtěla klid.
Nějak to vymyslíme, ale ne teď.
V trochu zkroušené náladě jsme opustili Eymundssona a šli si nakoupit do Bonusu, protože jsme od snídaně nic nejedli.
Dalším cílem byl konzulát. Najít ho byla docela sranda, protože budova, v které se nacházel, vypadala z venku trochu jako prázdná… Nakonec si ale Rosťa všiml českého státního znaku. Vyšplhali jsme se do čtvrtého patra a po jistém zaváhání u dveří, kde nebyla žádná nápověda ve formě českých státních symbolů, nás přivítal velmi sympatický konzul. Hned se omlouval, že ještě neodpověděl na můj mail, ale že teď pár dní cestoval. Hned v pondělí (protože v pátek byl na Islandu stejně jako u nás státní svátek) že napíše do Osla a vše zjistí a dá nám vědět. Pak se nás vyptal, jak se nám na Islandu líbí, postěžoval si na děsně dlouhou zimu a s úsměvem nám popřál krásný den.
Došli jsme do informačního centra, když nám došla od Moniky smska, že Gunnar už skončil ve škole a že nás čeká na té a té adrese. Ale prý že nemusí spěchat. Tak jsme si zašli odlovit kešku kousek od budovy Islandské opery, pak ještě nakoukli do centra, minuli jediný (nepojízdný) islandský vlak (koho to zajímá, nechť klikne zde :), Fish and chips, Volcano house… a pomalu ale jistě si to namířili zpátky k autu.
Po cestě domů jsme ještě na Gunnarovo přání navštívili Ikeu (naprosto stejná jako ta v Avionu… až na matrace na postelích – ty jsou na Islandu vysoké až půl metru ;-) a na naše přání horké jezírko v Hveragerði.
I když bylo už poměrně pozdě, koupali se tam dva Norové – táta se synem, užívající si svých čtyř dní na Islandu. Byl s nimi velmi příjemný pokec, nicméně mě odsoudili k tomu, že jsem do vody musela v tričku (plavky zůstaly na farmě :-)).
Domů jsme dojeli po půlnoci (ale noc už nebyla temná :-)
Co bude dál? Pojede do Kanady jen Rosťa? Anebo kdyby se příští rok otevřela „brána“ už v lednu, jak se normálně otevírá, a já bych se do kvóty tentokrát vešla, šlo by to spojit?
…Ale pak jsme zjistili, že ani Rosťa není mezi prvními tisíci, ale jeho pořadové číslo je přes 1700, což sice není úplně nulová šance, ale téměř nulová.
A tak to budeme muset udělat nějak jinak. Working Holiday přece nejsou jediný způsob, jak se dostat do Kanady. A chtěli-li jsme v Kanadě první pracovat a pak cestovat, nemůžeme zůstat pracovat na Islandu a pak cestovat v Kanadě? (Mimoto, pětatřicet nám pořád není a svět je veliký :)
A tak je dost možné, že příští zimu budeme stále zde – na (n)Icelandu, užívat si polární záře a snad při tom i vydělávat peníze :-) …anebo budeme na Korsice?
…anebo někde úplně jinde?
Říká vám něco Pacific Crest Trail? (ne, nejede se to vlakem, jak si myslela Monika :)
Jinak z novinek na farmě: Narodila se kraví dvojčata a první jehňata jiné barvy než bílé.
první tele, druhé je ještě v krávě :-)
A vrátilo se léto: viz fotky ;-)
A na úplný konec naše letošní prvomájová pusa…
