Od posledního příspěvku roztálo hodně sněhu, rozkvetly první květiny a na vydatně pohnojených loukách se začala zelenat tráva. Což vůbec neznamená, že zima opustila Island. Dnes ráno (6.2.) padalo něco mezi deštěm a sněhem. Dívali jsme se na to přes okno pokoje hotelu Geirland…
Ano, hodně se toho změnilo. Ale popořádku: Za naše dlouhé mlčení mohou jehňátka. Nečekejte žádný thriller, i když krve bylo požehnaně. A i jiných tělních tekutin… :-)
Už od našeho příjezdu na farmu se mluvilo o „lamb season“. Mluvilo se o nočních šichtách v ovčíně, o tom, jak se hledají zapadlé nožičky v děloze ovce a o dalších těžko představitelných věcech. Ale čas běžel, duben se chýlil ke konci a pořád se nic nedělo. Občas nějaké to jehně na svět přišlo, ale byla to tak jedna ovce za dva dny. Přesto se na farmě měnila atmosféra v napjatém očekávání… a taky se měnilo uspořádání v ovčínech, aby nově narozená jehňata měla prostor.
Těsně před lamb season opustil farmu podruhé a tentokrát definitivně Antoine, protože ho čekala letní práce ve Francii, v nádherném Saint Michel. Ale jeho pokoj nebyl dlouho prázdný – jeden večer se objevil dopředu avizovaný islandský pomocník Reyner – vešel s kytarou a harmonikou… a vnesl na farmu plno humoru a tím možná také konečně odstartoval ovčí porody.
A tak jsme nepočítaně dní (protože člověk se naprosto ztratil v čase) trávili v kravíně a ovčíně a jen na pár hodin chodili spát.
Protože když rodí skoro tři sta ovcí v průběhu pár dní, je to jehně za jehnětem. Občas rodí i několik ovcí najednou a ne všechny porody jsou bezproblémové. Takže došlo i na ono hledání ztracených nožiček s rukou zabořenou v ovci, anebo na rozdýchávání jehňat.
Celkové ztráty byly minimální, protože Monika bojovala za každé jehně. První jehně, které překročilo práh domu, byla jehněčí holčička, která se po porodu nebyla schopná postavit, natož pít. Promrzlou jsme jí zahřívali ve sprše, sušili féném, uložili do dek k topení a snažili se do ní vecpat mléko z lahve. Odměnou pak bylo ranní „béééé! béééé!“ které se neslo domem společně s klapotem kopítek.
Další zajímavou věcí, které jsme byli svědky, jsou ovčí adopce. Občas se stane, že nějaká ovce nemá dostatek mléka, narodí se jí trojčata, anebo o jehně nestojí. A naopak se stane, že jiná ovce o jehně přijde, anebo má jenom jedno. A protože krmit jehňata z lahve je poměrně nevděčné (i když je to jistě sen každé malé holčičky :-)), je vždycky snaha tyto situace nakombinovat a dosáhnout tak ideálního výsledku. Možností je několik. První z nich je asi nejméně šílená, pro běžného pozorovatele. Jehně se nastříká adopčním sprejem, který vyruší jeho pach a zmate matku, která si není jistá, jestli je nebo není její a občas ho přijme. Druhou možností je ovci vrazit ruku do… vnitř, trochu s ní zakvedlat, aby jí to zabolelo a měla pocit, že rodí, pak potřít jehně slizovitým hlenem (prostě „slime“) a podstrčit ho ovci, která z jehněte cítí svůj pach a může jí to zmást. Nejbrutálnější možností pak je svléknout mrtvé jehně z kůže a navléct tu kůži na jehně živé. To je ovšem bezesporu nejúčinnější metoda.
V případech, že ovce o jehně nestojí (což se stávalo nejvíce u mladých ovcí), se taky může matka za rohy přivázat k ohradě a tím se jí zabrání, aby jehněti ubližovala, to se dostane ke struku a nakonec si na něj matka zvykne.
Za celou lamb season bylo jenom jedno jehně, které zůstalo zcela bez matky a zcela v lidské společnosti. To byl Skúli. Matka ovce se k němu chovala tak zle, že se na to Monika nemohla dívat a vzala ho pryč. A protože Skúli byl takový mazel a tolik si s lidmi rozuměl, tak i když ho později jiná ovce celkem v pohodě přijala za svého, on pořád koukal po nás a nechtěl být s ní… a tak byl opět vytažen a krmen a mazlen. Bohužel jednoho večera jsme po dojení Skúliho v ovčíně nenašli a kam se poděl, to dodnes nikdo neví. Chci věřit tomu, že ho k sobě vzali Elfové, protože byl příliš výjimečný, než aby mohl být pouhou ovcí.
Pár fotek z jeho krátkého života s námi:
Když ovce zrovna nerodily, dávala se jehňatům do uší čísla, vyplňovala se pečlivě ovčí rodokmenová kniha, kde se kromě pohlaví a čísla zapisovala i barva (rozhodně ne jen bílá :)
Také se neustále stěhovaly ovce se staršími jehňaty, aby se uvolnilo místo novorozeným. Nejprve se starší jehňata kumulovala ve větších společných výbězích v ovčíně, ke konci lamb season pak bylo možné ovce už pouštět ven, protože sníh (snad) definitivně opustil louky.
Zatím jsou ovce v ohradách v blízkosti ovčína, v létě se ale můžou těšit na výlet do hor, kde si běhají zcela volně a svobodně a na konci září se pěkně tlusťoučké znovu vracejí do ovčína.
A co se děje s jehňaty pak? Pohádka končí, pochopitelně – nejprve projdou výběrem, který nám může připomenout Sofiinu volbu. Ta, která jsou poslána na špatnou stranu, pak mohou mít příští pomocníci v průběhu lamb season na večeři, stejně jako jsme měli na večeři jehněčí my…
A teď už jen pár fotek na závěr z lamb season: FOTOGALERIE