Náš pobyt na farmě, náš první islandský domov, procházky po prvním známém kousku téhle země, dojení a návštěvy ovčína – to všechno skončilo.
Na konci května jsme dali sbohem našemu působení na farmě Snaebýli. Byly to kouzelné dva měsíce, plné parádních zážitků!
Děkuji za ně!
Když jsem loňského roku, Silvestrovskou noc, těsně před půlnocí, s teplotou a šílenou rýmou, byla místo na horách v Rosťově pokoji a projížděla si farmy, které se nabízely na workaway, vůbec jsem netušila, na jaké úžasné místo nás hned první odeslaný mail dostane.
Měli jsme opravdu štěstí: štěstí na načasování dotazu (protože zájem o dobrovolničení je na Islandu obrovský a většinou je třeba obepsat mnoho míst, než se člověku dostane pozitivní odpovědi), na farmáře, kteří s námi jednali jako s členy rodiny a kteří jsou prostě úžasní lidé!, štěstí na umístění farmy (protože na Islandu je krásně sice skoro všude, ale ne každá farma je v horách s tak nádherným okolím) a štěstí na naše spolupracovníky, kterými kromě Louisy, Antoineho a Adriána byli taky Islanďan Reynir a nakonec Kanaďan Brandon.
(Když nemůže Mohamed k hoře… tak si Kanada dojela za námi :-))
Brandon přijel do končící lamb season, ale zapadl velmi rychle. A i když trochu remcal, že krmení jehňat, které dostal na starosti, je spíš pro malé holky, myslím, že si ho docela užíval :)
Poslední týdny na farmě se nesly ve znamení hudby. Jak už jsem psala v minulém článku, Reynir vtrhl na farmu se svou harmonikou a kytarou (a také se svým úžasným humorem a pozitivní energií), k němu se záhy přidal Brandon s kytarou, kterou vyštrachal někde v Gissurově pokoji – a z obýváku se hudba postupně přesunula i do ovčína – ať už naživo
…anebo reprodukovaně, z Reynirova telefonu. K porodu jehněte se například výborně hodila skladba Highway to Hell.
Hudba nakonec prostoupila i do kravína. Tak dlouho jsme s Louisou připomínaly Siggimu, že nám slíbil, že najde někde to staré rádio, které bychom si mohli pustit k dojení, až jsme dostali hi-fi soustavu z obýváku.
Nadšeně jsme ji připevnili nad milking station, napíchli USB a pustili hudbu na plné pecky. Krávy, kráčející právě do dojícího prostoru, se zarazily v pohybu, valily oči a natahovaly uši. Ale pak pochopily, že je to neohrozí a myslím, že si brzo začaly hudbu i užívat – soudě dle jejich přivřených očí a pokojnému přežvykování.
(poznámka: Vliv hudby na dojivost nemohla být posouzena, jelikož jsme s pokusem začali příliš pozdě a množství dat nebylo dostatečné k tomu, aby statistická analýza mohla být věrohodná.. Mimoto: Kdo by ji tak asi dokázal vypočítat ;-))
Venku mezitím stál sníh a ovčí šílenství skončilo, takže jsme se zase začali toulat po okolí, v horkém islandském slunci (když jsem si lehla do závětří do mechu, dala se i sundat bunda :-). Bylo úžasné, jak se na každé procházce dalo objevit něco nového…
Jo a věříte Louise, že v šumění tohoto vodopádu slyšela zpívat Elfy? Já ano…
Do téhle naší pohody vstoupila jedno sobotní ráno Monika, když nám smutně připomněla: „Za týden už tady nebudete… ode dneška je každý váš den tady poslední – poslední sobota, poslední neděle…“
A proto jsme si udělali večer párty a ráno jsme dostali povolení nevstávat :-)
Byl to zvláštní pocit, člověk nechtěl, aby to už končilo. I když jsme byli smíření se změnou, v současné chvíli nám bylo velmi dobře. Práce na farmě nás bavila, už jsme byli zaběhaní. S Louisou jsme už dojení zvládaly zcela samy, Rosťa se naučil jezdit všemi možnými traktory :) …ale čas se zastavit nedá.
A tak jsme si poslední týden naplno užívali a pak jsme stáli jeden večer před kravínem a Louisa říkala: „Nemůžu uvěřit tomu, že je to opravdu poslední den.“
Ale byl. Před farmou na terase na nás čekali Siggi a Monika a grilovali maso. Počasí na to rozhodně bylo. Teploměr ukazoval 25 stupňů (ale jen do té doby, než foukl vítr a vyhnal horký vzduch z grilu nakumulovaný v předsíňce ;).
Loučení další den ráno bylo maličko dojemné – i pro nás, přesto, že jsme věděli, že se nestěhujeme nikam daleko a že se s Monikou a Siggim a krávami a ovcemi a všemi psy ještě uvidíme. Jenže už jinak…
Vyjeli jsme autem a Kalther za námi běžel a běžel, jako by taky věděl, že odjíždíme a že už se v tomhle složení nikdy nevrátíme.
A kam jsme jeli?
Milí přátelé, Monika a Siggi jsou neskuteční – jako odměnu za naši pomoc jsme dostali na tři dny půjčené auto a zaplacené dvě noci v hotelu v „městečku“ Reykholt na západě Islandu.
Ale o tom příští článek.
Na konec pár vzpomínkových fotek:
