…a lávové pole
Před pár dny se konečně otevřela cesta na Laki.
Předtím průjezdu bránil sníh z letošní extrémní zimy. Většina cest do vnitrozemí Islandu se otevírala s měsíčním zpožděním a dokonce kolovaly i zvěsti, že se letos některé cesty vůbec neotevřou. Že tak nějak přejdou ze zimy rovnou do zimy. Léto se někde zapomnělo, červen zaspal, červenec přehlédl Island na seznamu… a my teď jen doufáme, že se srpen neopije rybízovým vínem a přijde si na nás posvítit.
Protože v Česku možná padají teplotní rekordy, ale tady, na jižním Islandu, se vítá každý den, kdy vykoukne slunce.
A to hlavně když má člověk day off, protože je sice fajn mít chvíli čas si jen tak lehnout s knížkou (čtečkou) a poslouchat, jak kapky deště mlátí o střechu kontejneru, ale přece jenom, znáte nás…
První dny volna jsme trávili na farmě – s počasím nakloněným jen tak napůl, tj. jeden den deště, druhý den slunce (minimálně na chvilku). Čehož jsme jednu „neděli“ využili a vrátili se na hotel pěšky.
Další dny volna ale slibovaly konečně dobré počasí, navíc se otevřela ta cesta na Laki a tak… nápad byl někde v hlavě, ale nebyl nějak čas něco plánovat. Asi nás práce zmáhá víc, než si myslíme :-). Každopádně jsme první volné odpoledne proflákali, třeba spaním na slunci :)
Nicméně další ráno jsme se vydali na autobus. Cestu už před námi vyzkoušeli Prokop a Martin. Sice nás odrazovali, že strávíme celý den v autobuse, který se bude natřásat po kamenitých islandských cestách, abychom skoro nic neviděli a nikam nemohli, ale my měli vlastní plán…
A teď je čas trochu to vysvětlit: Co je to vlastně to Laki?
Když přijíždíte do Klausturu od Víku, projíždíte nekonečným lávovým polem. Je tu od roku 1783, kdy se v okolí hory Laki doslova roztrhla země a několik měsíců chrlila lávu. Co to udělalo s klimatem na Islandu a nejen tam, si asi dokážete představit (a my si při té představě hned začneme vážit letošního léta). Hladomor byl toho roku i v Egyptě a tvrdí se, že špatné léto a nedostatek jídla stojí i za Velkou francouzkou revolucí.
Dneska jsou sopky okolo Laki porostlé mechem, velmi „citlivým“ (ale k tomu se ještě dostaneme), a tvoří na pohled atraktivní a lehce mimozemskou krajinu – kdy se v linii dlouhé 25 km nachází desítky kráterů.
Na Laki se dá, je-li otevřená cesta, dojet celkem pohodlně vlastním autem 4×4, které jsme ale ještě neměli, anebo přímo z Klausturu od benzinky, pravidelnou linkou, každé ráno v devět. Jako každá jiná islandská linka je to dosti drahá kratochvíle… ale nám (děkujeme, Aguste!) stačí říct zaklínadlo Geirland a počkat si, jestli na nás zbude místo.
Ráno jsme nabalili batohy, dali si snídani a vyrazili za nádherného počasí do našeho velkoměsta. Náš plán visel na několika „uvidíme“. To první bylo, jestli pro nás bude v autobuse místo a jestli řidič nebude proti tomu odvézt nás jenom tam.
Místo bylo. A k druhé věci se nám dostalo odpovědi, že to nezávisí na něm, ale na rangerech národního parku Skaftafell , do kterého Laki spadá. Ale že si myslí, že by to neměl být problém.
Nasedli jsme natěšení do autobusu, který se vydal k první zastávce na cestě, nám už dobře známého kaňonu Fjaðrárgljúfur.
Další dvacetiminutovka (vyfoť a jede se dál) byla u vodopádu Fargifoss. Fargi prý islandsky znamená krásný. Plně souhlasím:
Pak jsme se ještě další dvě hodiny přesouvali k cíli cesty, hoře Laki. Krajina, která se kolem otevírala, byla úžasná. Fotit se ale příliš nedalo, na to jsme příliš nadskakovali :-)
Pod horou Laki je parkoviště, budka se záchody a budka pro rangera. Tím byla dneska sympatická Islanďanka. Hned jsme na ní spustili o našem plánu, trochu s obavami, jestli budeme puštěni.
Její jediná starost byla, jestli jsme na cestu dobře vybaveni – jestli máme dobré oblečení, stan, mapu (tu nám pro jistotu jednu dala… měli jsme jen GPS :-) a dost jídla… Pak nám ve své budce schovala batohy a „až se vrátíte z Laki, udělám vám kafe, to už budou autobusy pryč, bude klid.“
Ale takhle ochotná byla jenom proto, že jsme plánovali jít (na území národního parku) po cestě – a ne mimo ni. To je na Laki zapovězené – a ano, člověk musí přiznat, že trochu lituje toho, že si nemůže svobodně pobíhat mezi krátery, nakukovat do nich, bořit se do černého písku a mechu… Ale lidí je tu příliš a cestičky v mechu jsou vepsané na desítky let dopředu. Mech si totiž s růstem dává na čas.
Může se chtít namítnout, že pokud přijde další erupce, po mechu tu nebude ani památky. A mírná disturbance má taky svoje… Ale je to prostě tak, že lidí je příliš a z Laki se stává další z atrakcí, která plní alba. Proto ani krok mimo cestičku, hezky nahoru a dolů, přátelé, kráter je zavřený, prosím, respektujte to. Mech je cíťa, nesahat.
Přizváváme bez mučení, že jsme se těšili, až zmizíme – zmizíme na cestě, kde budeme sami dva – a prach a štěrk a kamení. A čím blíž k moři, tím více kytek :-)
Posilněni kofeinem, vyrazili jsme přes sněhovou závěj do pustiny.
Krajina kolem byla plná kouzel… a přicházely opět ty pocity, které jsou mi už dobře známé ze Skotska. Možná je zdejší krajina vlastně jednotvárná a ne příliš barevná, rozumím, souhlasím, ale… já to cítím jinak. Mění se na každém kroku, její kouzlo neopadá. Snad proto, že miluju krajinu plnou vody, kdy se můžu napít z každého potoka a řeky. Zkoušet různé příchutě. Snad je to kouzlo schované v rozhledu, který umožňuje absence mých milých stromů… nevím. Ale je tu, prostě tu je.
Přibližně v půli cesty měla být „hut“, chata, o které nám naše rangerka řekla, že je to asi starý ovčín, že neví (pracuje v parku chvíli, to jen pro vysvětlení). A i když to nebyl přímo plán, myslím, že jsme oba od začátku mysleli na to, že bychom tam mohli dojít.
Cesta ubíhala chvíli rychleji, chvíli pomaleji…. záleželo, jak moc se fotilo a jedlo :)
V deset večer jsme ale dorazili na místo, kde někde měla ta chata být… Nejprve jsme viděli jen široké lávové pole, ale pak, kousek za „rohem“ hory: „Támhle je!“
Na první pohled bylo jasné, že to není jen ovčín, ale že je to stará farma – z několika budov, z nichž jedna vypadala obyvatelná. A jaké bylo naše překvapení, když jsme zjistili, že je otevřená, že jsou v ní postele – a že slouží turistům k přenocování.
No, nepohrdli jsme, i když stan (tarp) se nesl v batohu. Ale zvedal se vítr… a uvnitř bylo prostě fajně :-)
Ráno jsme chtěli vstát brzo, ale znáte to – ve spacáku je takové příjemné teplo… No, okolo deváté jsme ale vyrazili. Dneska nás čekala celodenní cesta lávovým polem až k road one.
A jestli to náhodou nebyla nuda?
Na cestě jsme stopli milého kluka ze Švýcarska, který nás odvezl až k hotelu, přímo před dveře kuchyně, přesně v čas večeře.
P.S. už jste někdy viděli takovouto kadibudku? ;-)
