Auto jsme měli, ale protože už je to stařeček, co pamatuje nějakou tu zimu, k tomu i to islandské léto, a hlavně pamatuje osm předchozích majitelů, bylo třeba ho dát trochu do pořádku. Rosťa zvládl s taťkou na telefonu odvzdušnit brzdy, bylo ale třeba taky vyměnit olej. Rosťa se snažil někde na islandském e-shopu najít filtr, ale správnou velikost nikde neměli. Tak jsme navštívili místní autoservis. V pondělí se nám dostalo informace, že si máme zavolat ve středu o termín. Jelikož naše dny volna byly čtvrtek a pátek a Rosťa bez nového oleje nechtěl nikam daleko jet, začali jsme nahrubo plánovat autobusový výlet na Landmannalaugar.
Ve středu po obědě jsem zavolala do servisu – a k našemu překvapení jsme se dozvěděli, že můžeme přijet hned. Z čehož jsme vyvodili, že servisák musí mít správnou velikost filtru u sebe – a rozhodli jsme se, bude-li to možné, filtr od něj jen koupit a pak jet na farmu, kde mají vše potřebné pro samovýměnu oleje.
Proběhlo to jako po másle, takže odpoledne už jsme si to vesele štrádovali k farmě, kde jsme plánovali podojit, opravit, přespat a odjet.
Jen co jsme odbočili z road one, zahlédli jsme stopaře. A protože přesně víme, jak se takoví lidé u cesty cítí, hned jsme zastavili. Německý pár, sympaťáci. „Jen vás teda nemůžeme zavézt moc daleko“ říkáme, ale prý každý kilometr dobrý, a že chtějí přespat někde, kde je hezky, a zítra pokračovat.
Naskočili a rozjeli jsme se. A neuplynuly ani dvě minuty a vidíme další stopaře – tentokrát bez velkých batohů, ale místo toho s pneumatikou v ruce. Platinová blondýnka mává a prosí. No, místo sice není, ale… asi jsou v nouzi. A tak zastavujem a nakládáme další dva lidi a kolo od auta.
Jejich příběh je asi takový: Jsou to Islanďani, z Reykjavíku, přes léto pracující na Jökulsárlónu (projížďky lodí mezi krami, slečna prodává lístky, kluk je průvodce). Ve dnech volna se rozhodli udělat si výlet – poprvé v životě se kouknout na Landmannalaugar. A protože měli v autě plno věcí a málo místa, vytáhli z kufru rezervu. Jenže co čert nechtěl, píchli. Nebo spíše prorazili pneumatiku o šutr, protože klučina moje obavy o kola našeho autíčka komentoval asi takhle: „Když pojedete pomalu, tak se vám to nestane. Ale my jeli přes osmdesát…“
No jo, tihle reykjavičáci… to je jak pražáci v Krkonoších, či blaváci v Tatrách ;-)
Jenže jak jim pomoct? Je večer, pravděpodobnost, že někoho stopnou až do cíle cesty (70 km, ale cca 3 hodiny jízdy) je docela malá. A tak se rychle rodí plán: „Možná bychom vás mohli ještě dneska odvézt až na Landmannalaugar, ale první musíme na farmu vyměnit olej, takže kdyby vám nevadilo chvíli počkat…“
Souhlasí. A tak vysadíme Němce na křižovatce a pokračujeme na farmu s nečekanými hosty. Jenže pak se nám náš pokus o dobrý skutek začne rozpadat pod rukama. No, co myslíte? Když servisák tak rychle sáhl po filtru… nepřehlédl se náhodou?
Scéna vypadá asi takto: Auto stojí ve stodole, černý olej je z něj pryč, i filtr po boji vytažen… Siggi a Rosťa, se špinavýma rukama, ještě vtipkují o tom, že ten nový třeba nesedne…
„Heltivis!“
Závit se liší průměrem.
Buch. Co teď? Ano, pro nás se nestala žádná katastrofa, ráno můžeme zajet do Klausturu, Fjóla stejně musí do práce – Rosťa ji tam odveze, vymění filtr… Jenže co s našimi stopaři?
Sedí venku, na pneumatice, kouří, koukají na okolní kopce, na farmě „in the middle of nowhere“, jak Monika ráda říká…
Siggi to vezme na sebe, protože přece jenom je spojuje islandština a on taky disponuje mnohem většími znalostmi okolí a možností.
No, nakonec se to rozmotalo takto: Vezmeme auto z farmy a odvezeme je k chatě Hólaskjól, skoro na půli cesty k Landmannalaugaru, kde můžou přespat a ráno je odtamtud určitě někdo odveze.
Ještě že jejich dny volna jsou delší než naše, takže mají celý zítřek k dobru, aby se dostali k autu, namontovali pneumatiku a dostali se zpátky k ledovcové laguně.
Co dodat na závěr? Až se budete někdy cítit jako páté kolo u vozu, vzpomeňte si na to, jak důležití můžete ve vteřině být :)