Ráno Rosťa zajel do města pro filtr, já jsem šla s ostatními dojit. Venku mezitím, navzdory předpovědi, začalo hustě pršet. Island.
Ale když Rosťa přijel zpátky, už byla obloha jen v mnoha odstínech šedi, mlha se pomalu zvedala… a to nejdůležitější: Rosťa přijel s filtrem! A tentokrát tím správným.
Vyslechli jsme si všechny tipy, kam jet, slíbili, že o sobě dáme vědět (sami do hor!!) a vyrazili po cestě za farmu, po té, kde jsme před pár měsíci brodili sníh, kolem té značky, kde jsem fotila Karpura a která byla utopená ve sněhu až po uši…
Bohužel pod tuto fotku musím připsat smutnou zprávu: Karpur, ten nejpitomější pes, co jsme kdy poznali, chlupáč s každým okem jiným, do jehož pohledu se nešlo nezamilovat, ten pesan, co měl více životů než kočka, bohužel jejich příděl vyčerpal. Jedno červencové odpoledne se připletl, pravděpodobně, pod kola auta, co jezdí pro mléko. Ještě chvíli bojoval, ale bílá islandská noc si ho vzala s sebou… věřím, že tam, kde teď je, se má krásně.
Naše první zastávka byla u vodopádu Axlafoss.
A pak jsme měli namířeno ke keši, kterou si Rosťa vyhlédl už dávno a z níž fotky nás fascinovaly v době hluboce zavřených cest do hor. Než jsme ale dojeli do černé „pouště“ za ledovcem sopky Katla, museli jsme probrodit řeku. A ne malou říčku, jakou jsme projeli už párkrát předtím, ale první velkou řeku.
Ale ono to nevypadalo složitě, cedule na břehu s popisem, jak máš jet (hlavně pomalu). Řeka široká – nemůže být až tak hluboká. A tak jsme to tam lupli.
Na videu je vidět voda, co vystříkla přes kapotu a je slyšet moje: „Ty vole!“
…ale Rákosníček to projel. Na ostrůvku to vydýchal (a my taky), dorazil poslední kousek řeky ke břehu… a netvářil se nijak zneklidněně (zatímco my jsme ho obíhali a sledovali vodu z něj valící… :)
Pak už cesta pokračovala bez větších komplikací, stresů, brodů, bez stopařů…
Nejprve jsme se vyškrábali ke keši na tuto vesmírnou horu:
pak jsme se došli okoupat tady:
Jak je vidět, pramen je opravdu horký (bublá proto, že vaří:). V jezírkách už voda byla trochu ochlazená, ale bohužel trochu do nevhodných teplot: Spodní jezírko mělo příjemných cca 30 stupňů. Jenomže venku byla fakt kosa (ano, rukavice, čepice… prostě Island v srpnu :)), takže po chvilce začala být kosa i v onom jezírku. Následoval přesun do jezírka horního – které bylo teplejší, a to až tak, že moc. Nevím, kolik stupňů to bylo, ale jelikož ve 44 se dá vydržet (viz foto z bahenních lázní:) a tady se dalo být sotva pár minut, muselo to být více. Kůže byla rozpálená do ruda a dalo se tam být, jen když se člověk nehýbal.
Ale jinak paráda! :) Skoro jsme litovali, že jsme stan nechali v autě a nemohli zůstat přes noc.
Ale aspoň jsme tak měli možnost ozkoušet letiště v Rákosníčkovi. Pohodička :)