Ráno jsme vstali zvesela:
…a pokračovali posnídat k místu, které protíná nejznámější islandský trek Skogafoss-Landmannalaugar. Sedli jsme si k mostu, jedli Skyr a mazali si máslo na chleby/polystyren a sledovali chodce, různého věku, různého vybavení. Stejně nej byla ta rodinka s dvěma malými kluky, tak osm a deset let :-)
V plánu dne byly tipy od Siggiho – kráterové jezírko, vodopády a jezero Hólmsarlón, a Moniky: Álftavötn. Což znamenalo projet znovu „pouští“ a překonat brod. Na druhý pokus jsem vodou první prošla já, abych pak mohla pořídit video bez zvukových kulis, v klidu… a on už ani nebyl důvod ke stresu, protože Rosťa brod projel zcela zkušeně.
A pak už jsme si jenom nerušeně užívali okolní nádherné krajiny:
Za jezerem Alftavötn nás čekal další brod, z kterého jsme měli docela respekt, protože nás před ním varoval Siggi. Že prý jsou ve vodě velké kameny a že sám ale brod nikdy neprojížděl, že na čtyřkolkách jezdí přes přírodní most kousek vedle (ten je ale pro auto téměř neprůjezdný, leda tak pro auto s obřími koly… což jsme pochopili, když jsme ho pak viděli).
Když jsme vyjížděli z boční cesty na „hlavní“, zrovna nás míjelo Rescue car. Veliké auto se vším vybavením na tahání aut z vody. Rychle jsme se zavěsili, abychom využili šance – podívat se, kudy jet, případně mít po ruce zachránce.
Auto projelo brodem v poklidu, lehkým obloukem – nejprve trochu proti proudu, pak po proudu. A na druhé straně čekalo, co my. A my jeli – stejnou cestou, pomaličku. Vody bylo méně než v předchozím brodu, takže když jsme na druhé straně zastavili, smáli jsme se, co že je na tomhle brodu tak děsivého (ještě předtím jsme potkali skupinku lidí, kteří se vraceli, že se bojí – a to jedni měli větší auto než my). Šli jsme nakouknout na přírodní most… a v tom přijelo další auto. Mávali jsme na sebe, Rosťa mi dal foťák, ať je točím – slečna taky točila z okna auta. A kluk vjel do vody, pravda, o dost rychleji než Rosťa – a vzal to rovně, nejkratší cestou… a najednou škub a nic. Kola zahrabala ve vodě, ale auto už se ani nehlo.
Během minuty jsme s Rosťou byli ve vodě a tlačili – zepředu, zezadu… marnost. A tak Rosťa naskočil do Rákosníčka jel do naší už známé chaty Hólaskjól pro lano. (Ano, už víme, co je třeba mít v autě… ;-). Čekání na něj se zdálo nekonečné – když jsme s posádkou vozu, která oknem utekla z obklíčení živlu, zmrzlí poskakovali a vyhlíželi na obzoru záchranu. Byli to Finové, pár, jejich druhý den dovolené na Islandu, auto z půjčovny, naštěstí trochu starší, no, hlavně že ta voda není tak hluboká, auto zůstalo nastartované, tak by se nemělo nic stát. A hele, támhle už jede Rákosníček…
Kluci navázali lano a všichni jsme si mysleli, že záchrana je otázka pár vteřin. Ale ať sebou Rákosníček škubal, jak chtěl, Jeep ve vodě se ani nehnul. Když jsme viděli, jak marný je to boj a jak to s naším autem cloumá, začali jsme o něj mít strach. Nakonec i finská posádka usoudila, že to nepůjde, a tak jsme naložili slečnu a vyvezli ji na kopec na signál, odkud zavolala 112. Tam jí dali povzbudivou informaci, že za hodinu by tam mohli být. Možná. A když nebudou, má zavolat znovu.
Odvezli jsme ji tedy zpátky, připravení uvařit čaj a čekat… ale ještě jsem ani nedala vařit vodu a přijelo veliké auto, obytný vůz dvou německých důchodců, kteří sice moc neuměli anglicky, zato velmi dobře věděli, co dělat.
Muž vytáhl dlouhé lano, napojil na sebe auta, on sedl za volat, rozjel se… a my s Finkou začaly vyděšeně křičet, protože Jeep se pohnul…
…už jsem ho viděla ve vodě na boku. Ale naštěstí zůstal viset takhle – a my uviděli kámen, který pod ním byl. Už jsme chápali, proč jsme neměli s naším „lehkým“ autem šanci.
Vrátili jsme auto na čtyři kola a proběhl druhý pokus, tentokrát už úspěšný. A my zase rychle naložili holčinu, abychom jeli odvolat pátrací akci. Naštěstí jejich auto bylo pojízdné, takže za námi její přítel brzo na kopec dojel, společně jsme rozuzlovali lano a my ho jeli vrátit rangerům na Hólaskjól.
Pak jsme ještě nakoukli ke kaňonu Eldgjá, ale už jsme byli tak unavení, že jsme to vzdali a odjeli spát na kontejner.