Dotknout se Indie II – vlakem do Dillí

Zorientovat se ve vagónech a místenkách není v indických vlacích vůbec problém. Každý vagón má své písmeno a číslo a postavení vagónu si člověk může najít už předem na nástupišti.

Dálkové vlaky mají různé třídy – my chtěli jet třídou second sleeper, ovšem zvolili jsme vlak, který trasu do Dillí (1400 km vzdušnou čarou) zvládl pod dvacet hodin, tudíž v něm vozy s lehátky nebyly řazeny. Co na tom, že se jelo přes noc.

A tak jsme skončili na sedačkách car chair, které doma po vygooglení připomínaly naše vagóny „letadlového“ typu. A i jim ve skutečnosti odpovídaly, pouze těch sedaček tam bylo více než v Pendolinu – tři sedadla, ulička, tři sedadla.

My vychytali zrovna šestku se stolečkem – a posezení proti směru jízdy. A k tomu společnost čtyř Indů.

Zvláště jeden z nich se s námi pustil do konverzace, která ale malinko vázla na mojí angličtině a na jeho lehkém opovržení k ní. Nicméně se nás ale ujal – říkal nám, kudy jedeme – a že ta špinavá řeka s bahnitými břehy je moře, ukázal nám na mobilu svůj dům v Pune a vysvětlil nám, jak zjistíme, jestli jsme se dostali z wait listu do vlaku. Protože, to jsem ještě nezmínila, doma jsme při nákupu jízdenek přišli na to, že zpátky do Bombaje jsou už všechny vlaky plné a my se tak ocitli v pořádníku. Teď nám Ind ukazoval naši aktuální pozici – 19. a 20., což od objednání skočilo pouze o jedno místo. Ale ujistil nás, že se nemusíme bát, že se do vlaku určitě dostaneme, když je to až za více než týden.

Pak chtěl taky vidět, kde bydlíme my, a tak jsem se dívala na leteckém snímku na Ostravu, na křižovatku u Sadu Boženy Němcové a na náš barák, kde máme, jak jsem mu vysvětlovala, pronajatý byt. Zajímal ho taky český jazyk a české písmo – a zvědavě se zalistoval do na stolku ležícího Respektu.

Následně nás pozval na masalu, kterou koupil pro všechny od právě procházejícího Inda. Těch chodilo po vlaku hned několik – a kromě čaje nabízeli i jídlo. Jejich proplétání se uličkou a vyřvávání nabídky vyplňovalo celou jízdu – a to dokonce i v noci. A tak náš Ind jednoho z těch vykřikujících chai – coffee – chai odchytil a my museli vzdát naši snahu vyhnout se jídlu a pití nejasného původu a způsobu přípravy (kdo by to nevěděl, masala chai, neboli Dátá masála je kořeněný čaj s mlékem…).

Večer jsme byli pozváni i na jídlo (když byly s úsměvem hodnoceny naše zásoby) – jídlo připravené doma, takže zcela bezpečné, jak jsme byli ujištěni, když jsem se mu snažila vysvětlit naši – i když už narušenou – opatrnost. Nicméně to jídlo pálilo tak, že v něm žádná bakterie tak jako tak přežit nemohla :)

Na závěr nás zval k sobě domů. Prý se máme ozvat, až pojedeme zpět do Bombaje – že Pune není daleko, asi čtyři hodiny autem. A že nás hodí na letiště. Pořádně nás pohostí a podaruje indickým oblečením.

No, líbilo by se mi mít sárí…

Ráno mi ještě stihl napsat svou adresu do sešitku a pak už se s námi loučil – jel do Dillí navštívit svou dceru, která jinak pracuje ve Finsku.

My se po vystoupení opět snažili nejprve zorientovat, takže jsme od sebe odehnali všechny ty taxikáře a rikšáky a vylovili GPSku. Rosťa si předem chytře zjistil, že v Dillí je metro – a že se dá tímto metrem dostat až na letiště – kam jsme v tuhle chvíli potřebovali dojet, abychom dohledali naše batohy, které měly během dne přiletět.

Když už jsme věděli, že pěšky je to na metro daleko, chytli jsme rikšáka a za chvilku se řítili po širokých ulicích Dillí.

Na stanici metra nás zaskočili uniformovaní a kontrola jako na letišti – skener na batoh a brána. Nechali jsme si poradit, kde všude máme přestoupit (i když rikšák sliboval, že nás hodí na stanici, odkud se dostaneme na letiště přímo), koupili si žeton a prošli kontrolou do útrob metra, před kterým by se to pražské červenalo studem.

Přijela krásná čistá souprava a my nastoupili do prvního vagónu. Něco ale nesedělo – a nám trvalo pár vteřin, než nám došlo, že kolem nás jsou jenom ženy. V tu chvíli jsme pochopili, proč ten Ind, co nastupoval s námi, běžel někam dozadu. Rosťa si tedy vystoupil a přeběhl jinam. Naštěstí jsme takhle oddělení jeli jenom tři stanice a šťastně se pak shledali. Pro další cesty jsme tedy už věděli, že první dva vozy bývají vyhrazené ženám, ostatní jsou společné.

Cestou na letiště byly třeba přestupy dva – a ten druhý pak na speciální linku s ještě luxusnějšími vagóny, ovšem taky trochu „luxusnější“ cenou. V přepočtu na koruny jsme se ale pohybovali pořád pod Prahou, a tak to šlo.

Mezitím mi volali z bombajského letiště, že naše batohy už jsou tam a že je vysílají letadlem společnosti IndiGo do Dillí. Dostala jsem čísla zavazadel a číslo letu a vše vypadalo velmi jednoduše. Ovšem nebylo.

Mezinárodní letiště bylo pěkné a moderní, stejně jako v Bombaji. A taky tam stáli před dveřmi, stejně jako v Bombaji, vojáci, kteří pouštěli dovnitř lidi na pas a platnou letenku.

My sice letenku měli – na zítřejší brzké ráno do Lehu, ovšem to nám bylo k ničemu, protože na letiště se smělo až šest hodin před odletem.

Nakonec se nám ale povedlo skrz bludiště dotazů a nejrůznějších odpovědí přesunout autobusem na Domestic airport, kde jsme se po mnoha dalších dotázáních nakonec dostali (už dosti vyčerpaní) do kanceláře ztrát a nálezů společnosti IndiGo. Tam se na nás usmívali, nabídli nám židli – a nakonec k naší radosti přijeli do dveří s našimi batohy.

Vyvalili jsme se z letiště, vyfotili se s našimi závažími, já ze svého vytáhla trochu nahřáté Blaťácké zlato a šťastně se do něj zakousla.

Pak jsme si ještě dali jídlo v letištním fast foodu – a poprvé zkusili thali s rýží. Pálilo.

Když jsme se o chvíli později opět zbavovali batohů v letištní úschovně, ocenili jsme, jak výhodné jejich ztracení bylo. A že příště, až budeme zkušenější, necháme si je poslat přímo do cílové stanice, takže do Lehu. I když, říkali jsme si, takhle je to jistota, že totiž až přiletíme do Himalájí, do těch tří a půl tisíc, kde bude určitě zima, budeme mít s sebou bundy a čepice.

Cestou z letiště zpět do města jsme taktizovali jak ušetřit nějakou tu rupii, a tak jsme zvolili kratší úsek expresním letištním metrem a delší úsek normálním metrem. Neukázalo se to zrovna jako dobrá volba, jelikož jsme příští hodinu a něco strávili ve vagóně. Ale zase jsme jeli přes Tilak Naghar :)

Když jsme konečně vylezli z podzemí, už se blížil večer. Náš cíl byl jasný – keška. A tak se dostala do hlavní role opět GPSka a my se vydali za šipkou. Ta nás vedla neomylně k prezidentskému paláci (Rashtrapati Bhavan) a my koukali na barevné fontány, obří stavby (Central Secretariat), široké poloprázdné ulice (Rajpath – „Královská cesta“)

…a přibývající vojáky, kteří nás nakonec vykázali pryč, protože pan prezident byl doma.

Tohle nám GPSka neřekla. Jen co jsme se otočili zpět, nabrala nás téměř za jízdy rikša – což nebyl zrovna rozumný a promyšlený tah, ale kousek dál jsme se dostali a ani nás to tolik nestálo.

Pak jsme šli zase pěšky – pomalu padala tma a sílil provoz na cestách, které se místy staly úplně ucpanými.

Keška, resp. kešky, byly v parku, resp. v buši uprostřed města, která za tmy nevzbuzovala příliš důvěry – i pro postavy, které se trousily ven a dovnitř.

„Já tam nejdu,“ řekla jsem a Rosťa vůbec neprotestoval. A tak jsme skončili bez úspěchu ve čtvrti velkých vil, na autobusové zastávce s pár Indy (i když tady byly ulice téměř prázdné, na zastávce byli lidi vždy – jako by tam vznikali pučením) a vyhlíželi bus, který by měl jako cílovou stanici napsánu New Delhi railway station.

Naskočili jsme – a že v nás řidič poznal bělochy, tak i skoro zastavil – a usadili se mezi místní. Zaplatili jsme směšnou částku (a pochopili, jak máme cestovat) a hustou dopravou se sunuli zpět k metru.

Když je člověk pod zemí, netuší, co se skrývá nahoře. Luxusní stanice metra ležela přímo pod přednádražním chaosem plným stánků, rikš a cyklorikš.

Koupili jsme si banány a pití – a jelikož byl stále čas (než dostaneme povolení uložit se ke spánku na letišti), vymyslel Rosťa, že bychom se mohli vrátit na nedaleký Rajiv Chowk, kolem kterého už jsme jeli autobusem a kde to vypadalo na centrum města a taky tam byl McDonald. Byla to jedna stanice metrem, ale naše předchozí zkušenost nám napověděla, že zrovna tahle trasa je opravdu vytížená. Abych to vysvětlila: když ve špičce přijede metro do stanice, stojí u každých dveří uniformovaný, který koordinuje tlačení ven a dovnitř (Indové nijak nerespektují to, že první se vystupuje – oni chtějí prostě nastoupit), které končí fyzickou snahou uniformovaného natlačit lidi do vozu. Takhle jsme po cestě z letiště sem byli vtlačeni i my.

Navíc nás nelákala vidina dvaceti minut ve frontě na žeton. Proto jsme zvolili jinou, zajímavější možnost – a to cyklorikšu.

Když člověk viděl toho chudáka, jak s námi maká, bylo mu trapně za usmlouvanou cenu. A když se s námi na kole řítil do protisměru – vstříc hradbě aut, bylo nám zase trochu sevřeno.

K naší úlevě ale zastavil a vysadil nás s tím, že dál už kolo nemůže. Vystoupili jsme a Rosťa se chystal platit, ale zjistil, že má jenom pětistovku. Rikšák se jal hned rozměňovat – ptal se kolemjdoucích i řidičů aut stojících v totálně ucpané ulici. V nastalém zmatku jsme trochu ztratili přehled – a dvacet rupií zmizelo v kapse Idnďáka, který se nejprve nabízel, že rozmění, ale pak se z něj vyklubal podvodníček využívající situace. Naštěstí při nás zase stála naše štěstěna, protože mu Rosťa omylem místo pětistovky dal onu dvacku. Ta zmizela, ale pětistovka zůstala a povedlo se ji dokonce i rozměnit, zaplatit a zmizet z toho mumraje, za doprovodu brblajícího zloděje, který asi doufal v lepší úlovek.

Došli jsme na hlavní bulvár, kde zvláštně kontrastovaly butiky světových značek se zahnědlými rohy, a nakonec našli McDonalda. Tentokrát jsme šli na jistotu a žádnou kolu se zmrzlinou jsme si nedali.

Nasycení (anebo spíš s pocitem, že jsme něco snědli) jsme zapadli do metra, celkem bez problému (špička opadla) jsme se vrátili o stanici zpět a pak už se řítili drahým, ale rychlým expresem přímo na letiště.

Ve 3:30 ráno zvonil budík a vytáhl nás z laviček k check-in.

pohodlí na letišti

Vše proběhlo jako po másle, zamávali jsme našim batohům mizícím opět s cedulkou na páse a zapadli do letadla. Před další dávkou spánku (který byl v posledních dnech opravdu jako na příděl) jsme si ještě zalistovali časopisem JetAirways, který nás svým titulním článkem zval na exotickou dovolenou v Praze.