Přistání v Lehu bylo tvrdší, než normálně přistání bývají. Není se čemu divit, když do údolí Indu, mezi pěti a šestitisícové vrcholky, dosedá boeing. Já jsem spala, takže se mnou trhl až náraz na zem. Ti, co byli vzhůru, trnuli při krouživých manévrech blízko skalních stěn a následném rychlém klesání k přistávací dráze.
Čekali jsme na autobusek, který nás měl odvést těch pár desítek metrů k letištní budově, připomínající svými rozměry spíš menší nádraží, a rozhlíželi se po suchých kopcích všude okolo.
Batohy k naší radosti tentokrát dorazily, takže zmrznutí nehrozilo. I když byla pravda, že jsme si už za tu chviličku venku stihli všimnout, že nějak vůbec není zima – a vlastně ani chladno.
K propuštění z letiště zbývalo už jen znovu vyplnit vstupní papírky. Tentokrát jsme zkušeně napsali do referencí hotel, který měl na letišti velkou reklamu.
Venku čekali taxikáři, které jsme ale zklamali. Nejprve jsme je nechali čekat, když se Rosťa sháněl po polarizačním filtru, který zůstal v letadle (bohužel nenávratně), a následně, když jsme si vyslechli cenu, jsme se rozhodli jít pěšky. Jako vždy jsme slyšeli, jak strašně je to daleko, což nás už ale nijak nepřekvapilo. Navíc jsme měli GPSku a věděli, že je to něco přes dva kilometry.
Vydali jsme po cestě – a vychutnávali si Himaláje: minuli jsme billboard s portrétem Dalajlámy, minuli jsme krávy žeroucí odpadky, já se namazala opalovacím krémem (tři a půl tisíce nad mořem jsou tři a půl tisíce nad mořem) a zhodnotili jsme, že není jenom teplo, ale že je dost vedro. Na to, že je sedm ráno…
¨
Proplétali jsme se uličkami, minuli první zajímavou kavárnu a cítili, že jsme přece jenom v dost jiné Indii. I když tu taky byly odpadky, i když tu taky auta troubila v podstatě bez přestání, byla tu svým způsobem pohoda a klid.Minuli jsme další kavárny s hezky vypadajícím pečivem, první turistické informace, veřejný internet, několik guesthousů a hotelů – a pak se jednou uzoučkou uličkou dostali až k nízké brance (mind your head), odkud zrovna vycházeli sympaticky vyhlížející Evropané. Prošli jsme dovnitř a octli se v útulné zahrádce s posezením a květinami. Nikde ale nikdo nebyl, ani když jsme se osmělili, prošli druhou brankou a nakoukli do otevřených dveří domu.
A tak jsme zkusili štěstí v druhém guesthousu, který s tímto sousedil. Tam se nás hned ujala usměvavá Tibeťanka, zavedla nás do právě uvolněného pokoje, řekla nám krásně nízkou cenu a uvařila uvítací čaj.
Než budu pokračovat dál, napíšu něco o Ladakhu neboli Malém Tibetu. Oblast vklíněná mezi vysoké hory (Ladakh se překládá jako „Země vysokých sedel“) je nejzápadnější z asijských zemí, kde našel trvalý domov tibetský buddhismus. Jeho cesta sem byla klikatá. Když pomineme legendy, které předpokládají jeho první příchod už před naším letopočtem, přišel do Ladhaku až v devátém století z Tibetu, odkud mniši utíkali před nenávistí tehdejšího krále. I dnes zde žije mnoho uprchlíků z Tibetu, kteří zemi opouštějí tentokrát kvůli útlaku Číny.
Kromě buddhismu má v Ladakhu své silné zastoupení i islám, ke kterému se hlásí více než 45 % obyvatel. Islám se rozšířil v 15. století, kdy Ladakh při konfliktu s Tibetem přijal pomoc muslimského Kašmíru.
Jelikož leží Ladakh v citlivé zóně hranic s Pákistánem a Čínou (viz dále), byl až do roku 1974 turistům uzavřen. Dnes je ale přístupný v letních měsících, kdy je tu přívětivé počasí (monzuny tu většinou nedolehnou a bývá i příjemně teplo – jak už jsme stihli poznat), hlavní město Leh je plné návštěvníků mířících do okolních hor či klášterů.
Tolik k informativní vsuvce.
My jsme zatím, nic moc toho o historii Ladakhu netuše, vybalovali na pokoji pomačkané věci z batohů. Já si vyprala kalhoty a tričko, spokojeně se převlékla do čistého a Rosťa zatím nepohrdnul možností dát si další dávku spánku.
Pak jsme vyrazili do města.
A hned v uličce jsme narazili na další bledé tváře, jejichž jazyk jsme poznali na první poslech. Zjistili jsme, že jsou to naše sousedky – že bydlí v tom guesthousu se zahrádkou. Hned bylo jasné, kam půjdeme večer :)
Naše první kroky vedly samozřejmě k jídlu. Zlákala nás kavárna s pečivem, kterou jsme ráno míjeli. A když jsme zjistili, že tam obsluhuje moc fajn kluk s čelenkou a že mají v jídelníčku kromě zákusků a kávy i indickou, tibetskou a čínskou kuchyni, za celou dobu v Lehu jsme už nešli jíst jinam.
Po snídani jsem já měla jasno – chci vidět město, ale hlavně chci nakouknout do toho obchůdku, který vypadal podobně jako etnoshop v Olomouci, kde jsem koupila tašku, kterou jsem měla právě přes rameno.
Stačilo ujít pár desítek metrů a pochopila jsem, že takových obchůdků je Leh plný. Stejně tak jako tibetských tržišť… a že jsem tedy v ráji a pekle zároveň :).
Aniž bych chtěla něco kupovat, měla jsem najednou přívěšek s mantrou Óm mani padmé húm a barevný šátek. Ceny byly neskutečně nízké – ale těch věcí, které bych si hned koupila, bylo všude strašně moc. Do toho na mě volali nadšení prodavači, kteří se zajímali, odkud jsme přijeli a pak mě zahrnovali různými příběhy, aby mě přesvědčili ke koupi. Jedni nás dokonce zaskočili slušnou češtinou – a že prý v nás Čechy poznali na první pohled, i když jsme na sobě neměli nic kostičkovaného :).
Ale já už jsem se nedala, našla jsem si univerzální odpověď, že jsem tu první den, že se rozkoukávám a že přijdu zítra. A oni se na mě smáli a povídali si dál, což trochu nelibě nesl Rosťa, až jsem musela slíbit, že už do žádného obchodu nevejdu.
Povedlo se nám dostat až na hlavní bazar a tady najít směnárnu, která měla oproti letišti tak krásný kurz, že jsme se málem rozplynuli vděčností, a navíc žádné poplatky. Ovšem pak jsme zjistili, že peníze zůstaly na pokoji – tak jsme se vydali zpět. A jelikož se nám povedlo úspěšně sehnat plynovou bombu, mohli jsme si k obědu uvařit něco z vlastních zásob.
Odpoledne jsme se vydali k paláci a klášteru (Namgyal Tsemo gompa), které se tyčí nad městem.
Byli jsme varováni, že možná budeme mít problém v nadmořské výšce stoupat do kopce, ale nic takového se nekonalo. Zato si na nedostatek kyslíku stěžovali fakíři, kteří nás zlákali k přisednutí na plácku nad úzkými uličkami starého města. Za chviličku jsme pochopili, že nás ulovili zaklínači hadů – a domysleli jsme si, že když se hned nezvedneme a necháme si předvést kobru, bude nás to asi něco stát. Ale lákadlo to bylo velké, takže než jsem se nadála, měla jsem v rukou hada a dívala se, jak se fakír snaží píšťalou roztančit kobru (které se do toho ani trochu nechtělo). Za foto a zážitek (You were happy, ok?) jsme byli žádáni o dva tisíce rupií, ale chudáci od nás dostali jenom něco málo přes stovku.
Ke klášteru jsme se dostali až k večeru. Ale to byl ten správný čas na focení barevných modlitebních praporků, které vlály všude okolo. Člověk by se nechal zcela pohltit tím kouzlem, nahřívat se sluncem a prostě jenom být.
Než se slunce schovalo za kopce, vzniklo mnoho desítek fotek – a zavřeli nám klášter. Tak jsme se jenom prošli po terasách paláce, vyslechli si atmosférickou hudbu z mešity, která svolávala muslimy k večerní modlitbě, a vrátili se do města.
Další den byl ve znamení odpočinku, ale taky dotažení dalších plánů. Chtěli jsme jít na nějaký trek – a Rosťa měl vyhlídnutou kešku v sedle Gongmaru La. K tomu ale bylo zapotřebí vymyslet, jak se z Lehu dostat do vesničky Karu a taky jak se za další tři dny dostat z Karu do Manali – protože zpět do Dillí jsme se hodlali vracet po zemi.
Najít autobusové nádraží bylo celkem snadné – ale dozvědět se nějakou informaci téměř nemožné. Nakonec jsme se museli spolehnout na radu místní paní cestující, že autobus do Karu jede zítra v půl deváté.
Další na pořadu bylo zabookování jízdenky na autobus a hlavně domluvení si nastupování v Karu. Šlo to celkem snadno, až na detail – den před hluboce nočním odjezdem si musíme zavolat o číslo autobusu. Ale v Karu má prý každý mobil, usmívala se paní, když jsme jí řekli, že nemáme signál (to byla zvláštnost Ladhaku, o které jsme netušili, že nás může potkat – v celé oblasti se naše mobily nepřipojily k síti).
Mezitím jsem si stihla ještě koupit kalhoty, náramek a seznámit se s vojáky, kteří na mě pokukovali z okna auta.
Další vědomostní okénko: Stát Džammú a Kašmír, jehož větší část Ladakh tvoří, je problematickým územím Indie, o které vede spory s Pákistánem už od doby vzniku obou samostatných států (1947). Hinduistický mahárádža Kašmíru se na poslední chvíli rozhodl pro připojení k Indii místo k Pákistánu, i přesto, že 80 % obyvatel Kašmíru byli muslimové. Dodnes jsou hranice mezi zeměmi nevyjasněné a je tu stále horká půda. Proto zde trvale působí jednotky indické armády. Mimo dohlížení na situaci se starají i o infrastrukturu – jejich zásluhou jsou např. sjízdné hlavní cesty z Manali a do Srinagaru.
Momentky z Lehu:
 |
| Vstupní brána do města |
 |
| řeznictví |
Odpoledne jsme šli opět ke klášteru, kde Rosťa dlouho zvažoval místo pro kešku a já se zatím válela ve stínu (protože slunce pálilo a teplota sahala po třicítce). Nakonec se ale vhodná díra pro keš našla, takže Rosťa slavil úspěch.
Mezitím jsme se dostali i do kláštera a bosky vstupovali do místností s barevnými kresbami, sochami Buddhy a různých vícerukých a vícehlavých stvoření, které nám, do symboliky buddhismu nezasvěceným, nic konkrétního neříkaly – pouze působily.
Co nám ale něco říkalo, byla výstava fotek českých hradů, kterou jsme (sice trochu po tmě) zhlédli na chodbě paláce :).
* Palác je původem z 16. století a je takovou chudší verzí paláce Potála ve Lhase. Královská rodina opustila palác, který už nebyl v nejlepší kondici, ve čtyřicátých letech dvacátého století. Postupně se ale zpustlý palác opravuje. Z jeho střechy je parádní výhled na město!
Večer už i Rosťa definitivně odhodil zábrany k nákupům a peníze vyměnil za kalhoty, vlaječky a za amulet – tibetský ochranitelský kámen zi. Rosťa samozřejmě netušil, co drží v ruce, když si amulet vyhlídl. A když jsme se dozvěděli cenu, jenom jsme se zasmáli, omluvili se a chtěli odejít. Ale zapomněli jsme, že jsme v Indii. Rosťa byl vyzván, aby navrhl, kolik je ochotný dát. A asi i proto, že jsme kámen za více opravdu koupit nechtěli, povedlo se nám cenu usmlouvat z původních šílených 1800 rupií na 400.
Před spaním jsme se s koupenými meruňkami (kdo by řekl, že se tu pěstují) stavili za našimi sousedkami. Opět jsme byli „varováni“, že cesta z Lehu do Manali je nezapomenutelný zážitek. Ale my byli zatím myšlenkami hlavně u naší zítřejší cesty do Karu.
