Ráno jsme si ještě naposled dali čaj v našem Julay guesthousu, rozloučili se s milou paní domácí a vyrazili (lehce se zpožděním) na autobusák.
Naštěstí se ukázalo, že jsme věřili správně – a autobus skutečně jel. Stačilo jenom hodit batohy na střechu a zaujmout poslední volná místa.
To, co nastalo po rozjezdu, bylo neuvěřitelné. Velká část cestujících byly ženy – a ty, jen co se dal autobus do pohybu, vytáhly zpěvníky a začaly zpívat mantry. Já jsem rozeznala pouze jedinou, tu, kterou jsem měla na přívěšku na krku, mantru soucitu, mantru, která oprošťuje člověka od špatných emocí.
Autobus se pomalu sunul údolím Indu, míjeli jsme městečka, topolové háje, políčka, kláštery na kopcích… a zvuk motoru i troubení zanikaly v hlasech žen.
Karu. Sundali jsme batohy ze střechy a začali shánět taxi.
„Hemis?“ ptal se nás sympatický mladý řidič a řekl i docela sympatickou cenu. Pak se ještě jednou ujistil, že chceme opravdu jenom tam. Ukázali jsme mu batohy a vysvětlili, že pokračujeme na trek.
Koupili ještě nějaké zásoby (téměř plesnivé banány, například) a výborné mandlové mlíčko, skočili do auta a vyrazili do hor!
O pár minut později jsme stáli opuštění na parkovišti plném lidí a džípů, před vstupem do kláštera, na slepé cestě.
„Jak to myslíš, že jsme špatně?“
„No, nějak se mi to popletlo…“
GPSka mluvila jasně – a ani k tomu nepotřebovala slova. Jsme ve vedlejším údolí. Na mapce, kterou jsme měli z Lehu, a která se spíš podobala plánku načrtnutému tužkou, byla tahle cesta samozřejmě zaznačená – protože Hemis gompa patří k těm nejkrásnějším klášterům v okolí. Zato cesta do Shang Sumdo, našeho výchozího tábora, chyběla.
A my si tyhle dva (zcela nepodobné) názvy popletli…
Co teď? Bylo deset hodin, den ubíhal a my byli sice na parkovišti plném taxíků, ale všechny čekaly na své zákazníky, bloumající po klášteře.
Co teď? Teď půjdeme do kláštera, osud to tak chtěl.
Schovali jsme si batohy u mnicha, co prodával vstupenky, převlékli se do více zahalujícího oblečení a vstoupili dovnitř.
Je dobře, že nás sem omyl či osud zavedl. Krása tohoto kláštera se s klášterem v Lehu dala sotva srovnávat. Velké prostory, malby, hudba… a plno turistů, plno, plno, plno. Ale dali se nevnímat, dalo se odejít, když byli moc hluční. A dalo se usmívat nad tím, že jsme tady.
Před odchodem (po více než hodině uvnitř) jsme si ještě roztočili modlitební válce a v dobré náladě vyrazili pěšky po cestě dolů, zpět do Karu. Však on nás někdo do auta nabere.
Nabral. Vysmátí Indové – a Indonésané. Pán, co si mě vzal málem na klín, byl z Jakarty. Dostali jsme banány, nechtěli ani rupii – že rádi pomohli. Zamávali nám na rozloučenou a my ulovili našeho dobře známého taxikáře, aby nás tentokrát zavezl o údolí vedle.
 |
| naši zachránci :-) |
To už byla jiná cesta než do Hemisu – delší, klikatá, rozbitá. Podél širokého štěrkového koryta potoka, který jsme měli následovat až k prameni a pak ještě výše.
Vystoupili jsme v malinkaté vesničce, které vévodil bílý stan. Z něj se na nás už zubil pán o dvou berlích a vrásčitá babička.
I když bylo v plánu hned vyjít, posadili jsme se, dali si milk tea a pozdravili se s dalšími batůžkáři. Vypadá to tu jako konec světa – ale je to důležitý výchozí/koncový bod několikadenní trasy Markha valley trek.
Cestu údolím nahoru pak nejlépe popíšou fotky.
Ovšem jedna věc si zaslouží přímou zmínku, a to setkání s Tomášem, Petrem a Zuzkou. Jak je ten svět ale malý :-).
To, že jsou asi na téhle trase, Rosťa sice věděl, ale stejně se muselo posbírat několik náhod, abychom se mohli skutečně potkat.
Taky si nesete na zádech všechno, že jo? To jsme tu jediní…“ Což hned doplňovala dvojice nečesky mluvících procházejících: „Czech people are crazy.“
Pravda byla, že už u prvního stanu jsme potkali zátěží naložené koníky. A těch jsme měli potkat v příštích dvou dnech ještě mnoho. Ale teď nás čekalo setkání s úplně jiným zvířetem, z kterého šel respekt – po úzké cestě se k nám šinulo stádo jaků.
Rozloučili jsme se tedy, a zatímco trojice krajanů mizela před jaky dolů, my jim museli vstříc. Zvířata se těsně před námi zastavila – stejně jako jsme se zastavili my. Chviličku jsme na sebe hleděli, váhali a pak se jaci rozhodli pro úhybný manévr a obloukem nás nadešli.
K večeru jsme dorazili do dalšího tea tentu. Dali jsme si opět milk tea a já jsem si vyprosila snickersku (která už tam ležela nějaký čas, protože čokoláda v ní byla téměř bílá). Když už jsme chtěli jít, přišla velká skupina Francouzů, a tak jsme mohli zkusit smradlavý francouzský salám a Rosťa dostal ochutnat indické pivo.
Bylo jasné, že dneska už se nikam příliš vysoko nedostaneme, přesto jsme chtěli ještě popojít – abychom měli lepší výchozí bod a taky klidné soukromé místo na stan. To jsme našli – sice maličko tvrdé, ale zato v krásném místě.
Večer jsme pak měli poprvé možnost vidět himálajskou oblohu s neuvěřitelným množstvím hvězd.
