Dotknout se Indie V – Gongmaru La

Ráno jsme se pokusili vstát brzo. Stan jsme nechali stát a v něm zůstala i většina věcí, takže jsme mohli vyrazit na lehko. Plán dne byl jasný – vyjít do sedla Gongmaru La, ve výšce necelých 5 300 m n. m., najít kešku (protože zatím bylo skóre na Indii stále nula), vyfotit se a běžet zpět, sbalit věci a stan a podle času jít ještě případně dál. 
Cesta nahoru byla lemována krásnými pohledy, ostrými skalami, pokličkami, kytkami, hrajícími si sysly…


…a s postupující výškou se stávala stále náročnější a náročnější.

Přece jenom, aklimatizace ve třech a půl tisících nestačila – a jedna noc přes čtyři tisíce byla málo. Nakonec jsme ale sedlo zdolali, i když ne tak svěží, jak bychom si přáli. Ovšem touha najít kešku nás probudila, takže jsme i zapomněli na bolest hlavy a hledali, našli, fotili se, fotili se, fotili se.

 

Mezitím do sedla došli i dva Němci, které jsme potkali už den předtím dole. Ti šli taky na lehko – a čekali na svoje koníky. S koňmi přišel i jejich místní doprovod – a za zmínku stojí pohled na jejich obutí – ti kluci si to štrádovali v téhle výšce v gumových nazouvácích…

Výhledy ze sedla nám úplně dopřány nebyly, už při výstupu se hnaly nějaké mraky, a nahoře začaly na chvilku padat i kroupy.

Ale aspoň člověk využil bundy a mikiny, což bylo stejně vtipné při porovnání s loňským výstupem na Kazbek (do mého prozatímního výškového maxima), kde jsme nabalení do čepic, kapucí a rukavic, lezli nahoru s mačkami a cepínem a mrzli v mínus patnácti stupních. Tady sice foukalo a spadlo pár krupiček, nicméně z kraťasů mě to nevyhnalo. 

Při sestupu dolů už nám bylo hej. Začali jsme vymýšlet blbosti a užívali si toho, že jsme tam, kde jsme.

 

Ale únava znát byla, hlavně pokaždé, když cesta vedla jenom trochu do kopce, měl člověk pocit, že má v hlavě druhou hlavu. 
Sluníčko se zase rozpálilo a bylo horko, proto jsme si u stanu ještě dali koupel v potoce (kdy zase budeme mít možnost koupat se nad čtyři tisíce? :).

 

Pak nám ovšem Himálaje ukázaly, že umí být taky horami – zatáhlo se a začalo pršet a fučet tak, že jsme se skoro báli o stan. Ale byla to jenom přeháňka, dobrá k tomu, abychom si odpočinuli a nabrali síly. Ty jsme hned využili, sbalili jsme stan a posunuli se níž, na terasy k opuštěnému domu, kterého jsme si všimli už předchozí den.

 

Měli jsme v plánu navrátit se do Shang Sumdo oklikou – přes sedlo a vesničku Shang, abychom nemuseli jít úplně stejnou cestou. 
Když jsme se už chtěli na terasách po bývalých políčkách usalašit, zahlédl nás zespodu pán, kterého jsme zdravili u tea tentu. Začal na nás volat a gestikulovat.
Rosťa navrhl taktiku schovat se za vrby a čekat, ale pán dole vytrvale stál a na to jsem neměla. Asi tu nemáme co dělat – a jestli ne, tak prostě musíme odejít. 
Nahodili jsme batohy a seběhli dolů, čekajíce na nějaké výtky. Místo toho jsme zjistili, že si pán myslel, že jsme se ztratili na cestě k jeho domu (home stay) a chtěl nám pomoci. Když zjistil, že nepotřebujeme střechu nad hlavou, že máme vlastní stan, velmi se omlouval, řekl, že jsme si vybrali krásné místo a že je tam výborná voda. 
K večeři jsme si dali polévku ze sáčku, kterou jsme koupili v Karu. Měla dvě zvláštnosti oproti typickým instantním polévkám, které známe od nás – zaprvé v ní nebyl lepek a za druhé byla – hádejte co? Jako každé jídlo v Indii: byla děsně pálivá.
Když se setmělo, znovu jsme si užívali nádherné oblohy, jasně viditelné mléčné dráhy, padajících hvězd a snažili se (s pomocí aplikace v mobilu) rozeznávat jednotlivá souhvězdí.