Ráno nás opět přivítalo slunce.
V poklidu jsme posnídali, sbalili věci a vyrazili údolím směrem do sedla. Tentokrát jsme nepotkávali téměř nikoho, pouze místního pána, co právě vyhnal jaky…
…a jedny koně, kteří následovali turisty, co jsme je viděli vycházet ráno asi tak hodinu před námi. Himálaje tak patřily jenom nám.
V sedle nás kromě výhledů čekalo i překvapení. Cesta, kterou jsme měli zakreslenou v GPSce, ve skutečnosti nebyla – místo toho jsme koukali na prudké svahy, a i když jsme „na dně“ viděli řeku s údolím, které bylo naším cílem, neměli jsme odvahu pustit se dolů, protože se nedalo odhadnout, jestli níž nejsou nějaké skály.
Ale cesta, po které jsme přišli, pokračovala ještě kousek bokem, a tak jsme se po ní vydali s tím, že asi budeme scházet ještě o hřeben dál. Ovšem ani tam dolů žádná stezka nevedla. Jenom údolí teď bylo mírnější, vypadalo schůdněji – ale nebylo vidět na jeho konec.
Mohli jsme jít do pasti, ale rozhodli jsme se to risknout. I když představa, že se budeme vracet zpátky stovky výškových metrů, byla dost děsivá. Až tak, že jsme si ji prostě nepřipustili.
Rozešli jsme se dolů – i tady byl na začátku svah tak prudký, že se muselo jít bokem. Naši cestu sledovali jaci – a právě ti nám dávali naději, že projdeme. Přece je tady nevyhánějí oklikou přes údolí, kterým jsme přišli…
Viděla jsem Karpaty, Alpy, Kavkaz. Ale Himaláje jsou jiné. Obrovské rozměry, obrovské prostory. Mohly nám ukázat svou moc, ale vzaly nás na milost.
Láhev od koly zapíchnutá v keři nám napovídala, že tudy lidé chodí.
Kousek níž už jsme poznali, že srázů nad potokem se nemusíme bát a že stezka, které jsme se chytli, není pouze zvířecí. Úplné ujištění nám daly čerstvé skořápky od vajíček natvrdo.
I kameny se na nás smály :-)
Vynořili jsme se v širokém štěrkovém údolí, přímo u vlajkami ověšeného modlitebního místa, s vyskládanými krásnými kameny snesenými z širokého okolí, s jačími rohy a rozložitým starým jalovcem.
Dál jsme mohli být v pohodě. Času jsme měli plno a nebylo už kde ztratit cestu. Jediné, co nás mohlo potkat, bylo, že při přeskakování říčky spadneme do vody. Ozkoušeno. A dalo se to přežít :)
Na konci cesty už jsme viděli náš starý známý tea tent s usměvavým pánem. Ten nám dal čaj a vyjednal nám odvoz do Karu, protože jediný taxík, který tam stál, už byl zaplněný Izraelci jedoucími do Lehu.
Při bližším pohledu se Karu nezdálo už tak sympatické – aspoň co se týče místa k přespání/přečkání, než nás ve dvě v noci nabere bus jedoucí od Lehu. Ale první k řešení bylo vůbec sehnat číslo tohoto autobusu, aby se nám nestalo, že nás tu řidič nechá osudu.
Koho požádat, jestli si od něj můžeme zavolat?
Jako první jsme zkusili obchod s mobilními telefony – prostě proto, že nám zrovna padl do oka. A padl dobře – klučina uvnitř byl ochotný, zvláštně když jsme ho ujistili, že volat se bude na indické, lokální číslo.
Půjčil mi mobil, ale z toho se mi dovolat nepovedlo. Ovšem když jsem tak mobil držela u ucha a snažila se vymyslet, co budu říkat, vyzrál mi v hlavě nápad, že poprosím kluka, aby zavolal on. Vysvětlila jsem mu, co potřebujeme a pak už jsme jenom čekali, až s druhým mobilem zjistí ono číslo.
Zjistil, zapsal – a ani nic nechtěl. Protože to byl přece lokální hovor, tak proč by měl něco chtít?
Vrátili jsme se na vyhřátou prašnou ulici a vymýšleli, která z restaurací je nejméně nelákavá. Jedna měla televizi a tak jsme si sedli. Ne že by to tam jinak vypadalo zrovna čistě… „Ale stejně nebudeme jíst, dáme si pití a počkáme, až se setmí,“ zněl plán.
Nakonec jsme pochopitelně jedli. Když si člověk přivykl na ten pohled, hlad se dostavil. A jsem přece v horách – aspoň voda tu je v pohodě… (na to, co nás může potkat a jaká by pak byla sedmnáctihodinová cesta autobusem přes Himaláje, bylo lepší nemyslet).
Postupně nás napadaly různé scénáře jak přečkat do dvou do noci – a jeden z nich byla možnost vrátit se do Lehu, najít naše české „spolubydlící“ a do odjezdu se schovat u nich. Ale autobus už ten den nejel a nechat se svést mnichy by sice šlo – ale neměli čas počkat, než zaplatíme a pobereme si věci.
Takže jsme zůstali v Karu, šli si ještě nakoupit nějaké jídlo… a když jsem se s pánem za pokladnou dala do řeči, skončili jsme u toho, že nám může nabídnout pokoj. Cenu jsme usmlouvali na dvě stě rupií za oba – a to už stálo za to.
Provedl nás bludištěm domu a ujistil nás, že dveře budou v noci otevřené – i když se pak znovu divil, že mu platíme hned a ne až ráno.
Nicméně dveře otevřené byly. A tak jsme po pár hodinách spánku v přehřátém pokoji vyšli zpět na ulici – tentokrát, až na pár psů, prázdnou. Nad námi bylo himálajské nebe a kolem jezdila armádní auta.
Těsně po druhé hodině se do vesnice s troubením vřítil náš autobus. To troubení nebylo k zahnání psů, ale k nahnání nás…