Nasedli jsme a těšili se, že si těch pár hodin do svítání ještě zdřímneme. Ale to už se autobus rozjel po rozbité asflatce vpřed. Ve vteřině jsem byla zcela vzhůru – rychlost, kterou se hnal do tmy a do zatáček, byla šílená.
Naštěstí po nějakém čase dojel k serpentinám stoupajícím do sedla Tanglang La. Motor se začal trochu zakuckávat a srázy po tmě nebylo ještě vidět. Takže se dalo trochu klimbat.
Teď je, myslím, na místě napsat něco málo informací o cestě, na jejímž počátku jsme byli. Otevřena byla v roce 1989 a hned se stala nejoblíbenější přístupovou cestou do Lehu (ono přímou taky jedinou). Délka cesty je 479 km, i když vzdušnou čarou je to z Manali nějakých 212 km. Průměrná výška přesahuje 4 000 m nad mořem. Nejvyšším bodem je už zmíněné sedlo Tanglang La (5 328 m n. m.), ovšem rozhodně není jediným sedlem, které se překračuje. Cestu postavila a udržuje indická armáda – konkrétně Border Roads Organisation (BRO), otevřená je od června (když roztaje sníh) do 15. září (nenapadne-li dřív sníh).
Z našich „počtů“, pro představu: Když jsme stáli na obědovou přestávku, ukazovala GPSka vzdálenost do Manali nějakých 47 km. Na cestě byla cedule 150 km a jeli jsme to ještě sedm hodin…
Auto, v kterém jsme seděli, byl horami poznamenaný mikrobus pro dvanáct lidí.
 |
| Co tomu tachometru chybí? :-) |
Našimi spolucestujícími byla skupina Jihokorejců a jedna Němka – Christiane.
Z nejvyššího sedla jsme pokračovali po náhorní plošině (pláň Moraj) – to už pomalu začínalo svítat. Výhledy, které jsme měli za okny, dávaly první ochutnávku toho, co nás čekalo celý den – rozmanité Himaláje: štíty, skály a řeky, suché kopce, postupně přecházející do vlhčích a zelenějších, které nám připomínaly Alpy a místy zase Kavkaz. Obrovské řeky v první půli nepřipomínaly nic z toho, co jsme kdy viděli.
Na velké části cesty nebyl asfalt. Byla úzká, vedla ve srázech, v šílených serpentinách, tekly přes ní potoky – a jezdilo po ní plno aut, hlavně náklaďáků, vojenských konvojů a autobusů a aut s turisty. Míjení bylo natěsno – a předjíždění se oznamovalo troubením – jako všude jinde. Ale člověk si rychle zvykl a jednoduše nepřemýšlel na tím, co vše se může stát.
Během dne jsme měli čtyři zastávky ve vesničkách – z nichž první sestávala jen z několika stanů. Taky jsme měli neplánovanou zastávku, když se jedné korejské slečně udělalo špatně.
Nám se to naštěstí vyhnulo – už i díky aklimatizaci, kterou jsme si vydřeli na treku. A včerejší jídlo se nám taky nevymstilo.
Proto jsme už ani příliš neváhali dát si jídlo i tady po cestě – i když kuchyň v „restauraci“ měla svoje kouzlo…
 |
| Toaleta s nebesy |
Za cestu nejlépe promluví fotky…
 |
| na chvíli jako v Alpách… |
 |
| …a už zase ne ;) |
 |
| Moc lidí, málo lopat… |
Zajímavostí cesty jsou hojné nápisy, které ji lemují. Většina z nich nabádá k bezpečné jízdě. Namátkou:
Drive: Don’t fly [Jeď, nelítej]
After whisky driving risky [Po jednom panáku, máš bezpečnost na háku]
Speed thrills: But kills [Rychlost je vzrušující, ale taky smrtící]
Feel the curves – do not test them [Vciť se zatáček – netestuj je]
Peep peep: Don’t sleep. [Pí, pí, nespi!]
You are not in a rally: Enjoy the valley [Nejsou to závody, užívej si výhledy]
Přes ty s přesahem:
Hurry makes worry [Spěch přináší pech]
Time is money: but life is precious [Čas jsou peníze: ale život je poklad]
Po pozitivně-filosofické nápisy (v blízkosti Manali):
Keep smiling [Usmívej se]
Let‘s save the world together [Pojďme společně zachránit svět]
Need a hug? Find a tree [Potřebuješ objemout? Zkus strom]
Trees don’t grow on money either [Ani stromy na penězích nerostou]
Vtipně působila i poděkování, která následovala za úseky s omezením, i když takhle pod svou zkratkou děkovali správci silnice:
 |
| BRO: Thanks |
A na závěr video (ta hudba je sice dodaná, ale rádio v autě hrálo děsně nahlas v podstatě celou cestu, takže je to velmi autentické :-) …viz konec videa)
