Do Manali jsme dojeli už skoro za tmy – a taky za lehkého deště. Dostali jsme se do monzunové oblasti – asi už opravdu.
Na autobus se okamžitě vrhli natěšení taxikáři a naháněči hotelů, kteří nás málem nenechali ani vystoupit.
Ale my se nedali – od Češek z Lehu jsme měli tip na guesthouse: The Orchard guesthouse. A když si za tím Rosťa stál, nakonec se odněkud z davu vynořil drobný Ind, který byl majitelem. A přesně jak nám holky řekly – měl tam auto a nabídl nám zdarma odvoz. To se nám – zvláště v sílicím dešti – dost hodilo.
Vzali jsme s sebou i trochu ztracenou Christiane, skočili jsme vybrat peníze (hlučné, přelidněné a zářivě osvícené centrum Manali nám připomnělo, že jsme sice ještě v Himalájích, ale už opět v Indii) a pak se naskládali do malého autíčka, které se s námi propletlo uličkami lemovanými nejrůznějšími obchody a kavárnami až do horní části Old Manali.
O Old Manali se holky vyjadřovaly jako o venkově. A stejně tak jsme se cítili, když jsme vystoupili z auta a šli tmou a deštěm, úzkou uličkou bůhvíkam – a do toho to všude vonělo jako ve stáji.
V tu chvíli jsem trochu úzkostlivě myslela na naši německou společnici a děsila se toho, kam jsme ji to vytáhli. Naštěstí nás ale na konci pěšiny, uprostřed jablkového sadu, čekal luxusní guesthouse, který bych se nebála nazvat hotelem. Cena za noc byla odstupňovaná podle pater (a přítomnosti televize, balkónu…), ale i nejdražší patro bylo pro nás za pár šupů. Nicméně televizi ani balkón jsme nepotřebovali, a tak jsme se usídlili v druhém patře. Samozřejmostí byla Wi-Fi a teplá voda (což jsme třeba v Lehu k dispozici neměli).
Majitel nám vše ukázal a pak nás pozval do kuchyně – kde jeho žena připravovala všechna jídla z jídelního lístku, který rozsahem odpovídal dobré restauraci.
Dali jsme si masalu a Christiane a Rosťa tousty.
Jediné, co nám ten večer vzalo náladu, byl pohled na wait list našich rezervovaných vlaků na cestu zpět do Bombaje. Ani varianta přímo z Dillí, ani ta s mezizastávkou v Jodhpuru zatím nebyla potvrzená. Což nám vzhledem k blížícímu se datu odjezdu moc radosti neudělalo.
Ráno bylo zataženo, ale nepršelo. Dali jsme si perfektní snídani u paní domácí a pak se ještě chvíli váleli na terase…
…než jsme se vydali podle mapky, kterou jsme dostali, směrem k prvnímu chrámu – tentokrát hinduistickému, zasvěcenému bohu Manuovi.
Prošli jsme si jej a pak rychle mizeli pryč, protože nám pitomcům došlo, že si máme zase zout boty, až ve chvíli, kdy přišli další lidé – bosky.
Hned za klášterem nás odchytili místní mladíci, kteří se chtěli, nečekaně, se mnou vyfotit – jeden, pak druhý, třetí, pak několik najednou. Soucítím s filmovými hvězdami.
Když jsme se jich zbavili, pokračovali jsme směrem k lesu, bez cíle a bez cesty – protože podle GPSky jsme na žádné cestě nebyli. Sice jsme našli nějakou zaznačenou, co měla vést k vodopádům; ale tu jsme zase nenašli ve skutečnosti. A tak osud opět zasáhl, provedl nás lesem krásných cedrů…
…přes loučku s kravami až k Rasta cafe.
A jelikož začalo pršet a dlouhovlasý japončík se o nás výborně staral, usadili jsme se na barevnou lavičku na příští tři hodiny. Půjčili jsme si knížku Birds of Northern India, ale tu slepici, kterou jsme viděli v Himalájích na treku, se nám stejně určit nepodařilo.
Po dalším Ginger lemon honey došlo i na nabídku marihuany, které jsme si už předtím všimli hezky nasušené a vystavené vedle ovocných džusíků. (A o tom jsme se vlastně ještě nezmínila. V Manali rostlo konopí v každém příkopu :-). Nicméně to jsme s díky odmítli. I tak si stejně všichni, kterým jsme se o Rasta cafe ten den zmínili, mysleli, že jsme trochu high.
Odpoledne jsme se vydali na průzkum New Manali. A hlavně – odlovit kešku, která se tam měla skrývat. Cesta dolů byla zdlouhavá a plná uhýbaní autům. Ale připravila si pro nás zážitek v podobě opic, které si to štrádovaly po plotě místního městského Nature park.
Abych to zkrátila – město bylo plné lidí, kteří se nám samozřejmě snažili prodat různé věci, které jsme nechtěli. A kešku jsem po prošmátrání všech možných děr a dírek v dívčí škole, taky nenašli…
 |
| Dáme večeři? |
 |
| Anebo zmrzku? |
 |
| …a nenecháme si vyprat prádlo? |
 |
Po cestě zpět jsme se stavili v Bob Dylan cafe – stylové (nebo spíš evropské) kavárně, kde kromě normálního kafe dělali i klasické indické nápoje a taky pár jídel.
Večer jsme se pokoušeli zabookovat si bus do Dillí, ale mobil a stránky cleartripu s námi vůbec nechtěly spolupracovat. A tak jsme unavení padli do postele, že to tedy necháme na ráno.
Ráno ale moudřejší večera nebylo – nefungovala Wi-Fi. A tak jsem šla ještě před snídaní prosit domácí, zdali by nám nemohli autobus zařídit oni – k čemuž se nabízeli hned po příjezdu.
Stačil jeden telefon a lístky na odpoledne byly přislíbené.
Dali jsme si snídani (paní domácí mi ochotně udělala kaši z mých vlastních vloček), vyklidili pokoj, uschovali si batohy a já se konečně zbavila i pohlednice, kterou jsem vozila s sebou už z Lehu. Pan domácí mi totiž prozradil, že dělá taky na poště. Toho využil i Rosťa a rychle pohled koupil a napsal. Cena za odeslání do Evropy byla víc než komická (20 rupií).
Než jsme vyrazili na kopec a na skály, které jsem si předchozí večer vyhlídla, ještě jednou jsme čekli naši pozici na wait listu. Což nám opět srazilo náladu k bodu mrazu, protože nejen, že jsme stále byli v pořadníku, ale navíc jsme zjistili, že jsme doma v panice z obsazených vlaků objednali nakonec jiný, než jsme chtěli – a že tudíž nejedeme z Dillí zítra odpoledne, ale už v 9:20 ráno.
Náš bus z Manali, na který už jsme měli lístek v kapse, měl dojet do Dillí mezi sedmou a osmou ráno. Kdyby šlo o Ostravu, člověk by si řekl, že to stihne. Ale šlo o Dillí.
Jenže nezbylo než tomu věřit. Že se stihneme dostat z místa, kde nás autobus vyhodí (netušili jsme, kde to bude) na nádraží a že se navíc taky dostaneme do vlaku.
Pro jistotu jsme se koukli, jak to lítá z Dillí do Bombaje. A možnost téhle varianty – za ještě docela slušné peníze, nás trochu uklidnila.
Nicméně trvalo to chvíli, než jsme se vrátili do pohodové nálady. Stoupali jsme lesem do kopce, bylo vedro a vlhko – a už to vypadalo, že k žádným skalám a výhledu nedolezeme, že jsme moc nízko a máme málo času. Ale na zpáteční cestě jsme trefili tu správnou pěšinu, která nás na výhled na Manali přece jen přivedla.
Náš výlet jsme zakončili opět v Rasta cafe. A tam už se nálada dostala zase pěkně high, a to nám k tomu stačil zázvor s citrónem a medem a mléčný local čai.
Vrátili jsme se do města a vyhlíželi nějakou restauraci, abychom se před další mnohahodinovou cestou trochu najedli. Po názvu nás zaujala Nirvana.
Ovšem při pohledu do jídelního lístku a do naší peněženky (která po neplánovém placení za lístek na bus hotově zela prázdnotou) jsme si mohli dát tak akorát masalu a gazpacho. Ale zkusit indické gazpacho určitě stálo za to!
Už s batohy na zádech jsme šli známou cestou do centra Manali. V plánu bylo najít bankomat, najíst se a zkusit znovu odlovit keš (po konzultaci s ownerem). První dvě věci jsme zvládli úspěšně, tu třetí už ne – sice jsme měli nadějný hint, nicméně ve škole se právě asfaltovalo a brána, která keš snad skrývá, tak byla dostupná leda s křídly.
Pak už nebylo času na zbyt. Private bus station byl o kus dál než normální autobusák. Hnali jsme se ulicí – a jedinou zastávku jsme udělali u paní prodávající kešu ořechy – půl kila za 200 rupií (a to jsme neměli čas smlouvat).
Autobusák byl sice privat a turist, ovšem byli jsme přece v Indii – a tak to byl prostě blátivý plac na břehu řeky.
Náš autobus jsme celkem úspěšně našli, batohy odevzdali do jeho útrob a já jsem se vydala hledat záchody. Tady se opět projevila ochota Indů pomoct blonďaté Evropance. Zeptala jsem se na radu a už jsem měla tři bodyguardy, kteří mě dovedli až ke dveřím záchodků – a chtěli jediné – vyfotit se se mnou ;)