Při nastupování do autobusu jsme vzbudili velký zájem a téměř jásot našich spolucestujících.
Naše místa byla úplně vzadu – a jak si Rosťa několikrát postěžoval, zcela nejhorší. Náš bus byl tzv. semi sleeper – sedačky byly veliké, poměrně měkké, a všechny, kromě našich, měly podložku pod nohy. Ale aspoň deku jsme dostali všichni. A taky klimatizace fungovala. Což jsme ocenili o kus jižněji ve chvíli, kdy jsme zjistili, že se okna autobusu rosí z venku…
Cesta se rozběhla dosti pomalu – silný provoz a nerovný povrch, zastavování pro nákup jablek… ale aspoň byl čas užívat si krásné výhledy na údolí, vodopády a lesy, chrámy a divokou řeku.
Když padla tma, dočkali jsme se taky Bollywoodu! Z filmu člověk sice nerozuměl ani slovo, ale velká část se dala domyslet a rozhodně se dalo dost pobavit.
Před spaním jsme ještě zastavili na záchod a na jídlo. Tady jsem se opět setkala se záchodem, kde byl jenom kýbl – ale tentokrát jsem z dané kabinky zkušeně rovnou vycouvala a počkala si na jinou (což bylo složité, protože v mnoha nešlo světlo, anebo v nich byl evropský záchod – a všechny Indky stojící v řadě se mnou mi dávaly najevo, že na ten by teda nešly. Jak se ale používá kýbl, to mi nevysvětlily :)
Ráno jsme se probudili v Dillí – a než jsme se nadáli, vystupovalo se. Hodiny ukazovaly teprve pět. Což řešilo náš problém s časem odjezdu vlaku.
Venku se na nás samozřejmě sesypali rikšáci a taxikáři, ale na nejbližší stanici metra to nebylo nijak daleko, tak jsme je odmítli a vydali se do ranních ulic Dillí.
První stanice metra, kterou jsem zvolila pro výstup, se ukázala jako chybný tah. Ale podruhé už jsme si nechali dobře poradit a metro nás vyplivlo relativně kousek od nádraží – ale ne až takový kousek, aby se nám chtělo jít pěšky. Navíc se začala rychle zvedat teplota vzduchu. A tak jsme si mávli na rikšu (cyklorikšáky stojící přímo před schody do podzemí jsme po zkušenosti radši ignorovali) a za chvilku si vezli zadky směrem k nádraží.
Teď jenom najít někoho, kdo nám poví, jak na tom je naše rezervace. Kupodivu to ale šlo velmi snadno – zahlédl nás Ind za okýnkem, u kterého nebyla žádná řada. Mávl na nás a během chviličky jsme měli v ruce papírek s číslem vagónu a míst.
Takže jedeme.
Zbývalo nám přes hodinu času a chtěli jsme se někam zašít, kde bychom mohli složit batohy a kde by byl aspoň trochu klid. Volba padla na židovskou stavbu obklopenou parkem, kterou jsme viděli už po cestě z rikši.
Tam jsme se potom váleli ve špíně pod oblouky, snídali zbylé banány z Manali a sledovali papoušky, ostatní ptactvo a taky pruhovanou veverku.
Vedro se postupně stávalo pro průměrného Evropana za hranicí snesitelnosti, a tak jsme byli rádi, že jdeme do vlaku, který by snad mohl být klimatizovaný. Anebo se aspoň bude hýbat.
Na nádraží jsme se ještě pokusili v tiskárně jízdenek vytisknout tu naši aktuální, ale dozvěděli jsme se, že nejde internet. No což – číslo rezervace v mobilu prý stačí.
Náš vlak už stál na nástupišti. S mřížovanými okny vypadal trochu jako vězeňský transport.
A človíček v drážní uniformě, ověšený řetězy a zámky, taky nepůsobil zrovna přívětivě. Nicméně nás ujistil, že je to skutečně náš vlak.
O tom jsme se koneckonců ujistili i na seznamu pasažérů, který visel na každém vagóně. Naše jména tam byla.
Nacpali jsme se dovnitř a celkem snadno našli svá místa. Lehátka byla po třech nad sebou v otevřených kupé a k tomu ještě po stranách uličky.
Teď bylo prostřední lehátko složené a sloužilo jako opěradlo, na spodním se sedělo. V našem „kupé“ už byla usazena skupina Arabů, s kterými jsme měli sdílet dalších téměř 24 hodin cesty. Ukázali se ale jako příjemní a zábavní spolucestující (koneckonců jako zatím všichni).
Vlak se rozjel – a tím se rozjel taky provoz uvnitř vlaku.
Uličkou neustále někdo chodil a nabízel čai – coffee – čai, všemožná jídla, vodu, přívěšky na klíče, ovoce, peněženky… a taky knihy, které přinesl slepý kluk přesně ve chvíli, kdy jsem zalitovala toho, že jsem si zapomněla nějakou knížku na zpříjemnění cesty koupit.
Ve výběru knih, které držel v rukou, jsem našla Coelha a jeho Jedenáct minut. Když si šel Rosťa lehnout, já se ponořila do příběhu – a ve vedru si představovala chladnou zimní Ženevu.
Klimatizace ve vlaku byla: ve formě větráků u stropu. Ovšem ty nestačily na to, aby nebylo teplo. Ne nesnesitelné vedro či nedýchatelno – ale prostě teplo.
Za okny běžela z větší části placatá indická krajina, o které jsme nic nevěděli. Přejížděli jsme řeky, zvláštní pískovcové útvary a taky města.
Vlak stál oproti předchozímu poměrně často, a proto se střídali i lidé, jedoucí kratší trasy a nemající místenky, a sedali si, kam se vešli.
Pán mířící do Agry, který si sedl naproti mně, vyzvídal, odkud jedeme, co jsme viděli a málem si trhal vlasy, když zjistil, že jsme nenavštívili Taj Mahal. Musela jsem slíbit, že příště, až přijedeme do Indie, tak to napravíme.
Příště. Nějak často jsme tohle slovo začali používat. A i když neplánuju dodržet slib s Taj Mahalem (kde projde podle pána denně dva až tři tisíce turistů), slovo příště se mi velmi líbí.
Je to tak velká země, říkám pak Arabům – kteří na sebe prozradili, že jsou původně z Dubaje. A oni se ptají na naši zemi, jejíž polohu na zeměkouli jim přibližujeme – jako všem, co netušili – sousedstvím s Německem. Smějí se, když jim sdělujeme velikost a počet obyvatel.
Tentokrát jsem už otrkanější a méně vystrašení, a tak ve vlaku kromě masaly zkouší Rosťa i další věci k jídlu. Zvláště jedno vypadalo zajímavě:
Na rozdíl od předchozího vlaku procházeli uličkou mezi prodavači i žebrající. Často děti nebo postižení – a my vlastně poprvé za celou dobu vytahovali z kapsy drobné rupie.
Vzpomněla jsem si na to, jak jsme byli varováni, že se na nás budou děti věšet a tahat nás za ruce. Nic takového jsme nepotkali. Ale možná jsme byli jenom ve „špatné“ části Indie. Je přece tak velká… a možná že příště…
Večer se Arabové postupně vystřídali na horním lehátku v modlitbách. A pak mi horní lehátko nechali, i když jsem podle lísku měla být na prostředním. Využila jsem toho a možnosti brzo zalézt, dospat se a hlavně si naspat něco dopředu: Už v osm jsem ležela, i když ještě s otevřenou knihou.
