Ráno jsme se probudili do našeho posledního dne v Indii. Čekala nás Bombaj. Tedy to nejhorší z Indie, co jsme okusili hned na začátek – a měli si užít i na konec. Vlak projížděl pomalu slumy, které smáčel déšť. Že by nás monzuny přece jenom dostihly, když si nás i v Manali nakonec našlo slunce?
Vystupovali jsme na zastávce Kalyan, ležící na okraji Bombaje. Náš vlak totiž pokračoval dál až na jih Indie, proto nezajížděl do hlubin města. Od centra města nás tak dělilo ještě čtyřicet kilometrů.
Jet rikšou nebo taxíkem nepřipadalo na takovou vzdálenost vůbec v úvahu. A jelikož metro v Bombaji není (čehož jsme dosti litovali), nezbylo než využít vlaku. Přesně toho typu vlaku, který jsme pozorovali první den – s lidmi visícími ven ze dveří a namačkanými na okýnka.
Na Centrální stanici v Bombaji jezdil spoj každých deset minut. To ale nic neměnilo na tom, že když jsme došli k vlaku, co odjížděl za minutu, už jsme se nevešli – a hlavně ani vejít nechtěli. Přeběhli jsme proto na vedlejší nástupiště, kde čekal další vlak. Už sice bez míst na sezení, ale jinak celkem prázdný. Postavili jsme se blízko dveří – aby se nám pak lépe vystupovalo. Ale na radu drobného Inda jsme se pak přesunuli dál. Bude hodně plno, říkal nám, hodně plno.
„Kam jedete?“ zajímal se další Ind a uvolnil mi ještě místo k sezení. Ujistil nás, že jsem v dobrém vlaku a že nám poví, kdy vystoupit. Od předchozího Inda jsme věděli, že nás čeká cesta dlouhá přes hodinu.
Vlak se pomalu plnil, ale zatím to bylo celkem snesitelné. Já jsem se měla tak pohodlně, že jsem si dokonce vytáhla knížku.
Ovšem s postupující cestou to začalo být náročnější a prostoru a vzduchu ubývalo. Nade mnou vzdychal Ind visící na horní tyči a nepřirozeně prohnutý dopředu, jak mu někde mezi těly zůstaly zaklíněné nohy.
Naštěstí se pak dav zahýbal a tento chudák se někam posunul – či byl posunut.
Doufala jsem, že Centrální nádraží je poslední stanicí a tudíž že všichni vystoupí a my se dostaneme v klidu ven. Ovšem náš strážce nás vyvedl z omylu.
„Nachystejte se, vezměte si batohy – a teď jdeme.“
Jeden dav se tlačil dovnitř a druhý ven – a člověk se nesl s ním a doufal, že neztratí pevnou zem pod nohama.
Konečně jsme byli venku, neseni pro změnu jezdícími schody.
Ind se zajímal, jestli máme lístky – a pak nám ukázal, jak se nejlépe vyhnout dlouhým řadám u okýnek. Stačí poprosit někoho s čipovou kartou a nechat si od něj vyjet lístek z automatu a zaplatit mu ho. To pro nás náš strážce udělal, dal nám lístek, nic za něj nechtěl a ještě nás pozval na čaj, než nás posadil do vlaku (mnohem prázdnějšího), který nás zavezl na stanici Andheri – nejblíže letišti.
Na letiště jsme chtěli z jediného důvodu – chtěli jsme tam složit naše batohy. Takže jsme z nádraží chytili rikšáka a nechali se zavést před nám už známou letištní budovu.
„Zdá se mi to, jako bychom tu byli strašně dávno,“ řekl Rosťa nahlas to, na co jsem právě myslela.
Schovat si batohy se ukázalo jako nemožné. Nejprve nás každý posílal jinam – podobně jako v Dillí, abychom pak našli úschovnu zavazadel pro dnešek zavřenou.
Všichni jenom krčili rameny a na naše dotazy, jestli nám nemohou pomoct nějak jinak – obyčejně lidsky, odpovídali zamítavě.
Takže jsme skončili s batohy na zádech a jediný úspěch návštěvy letiště bylo připojení se na Wi-Fi, která byla sice příliš slabá na to, abychom mohli udělat check-in, ale stáhla maily a my zjistili, že na odpolední event* u Gateway of India se přihlásil jeden člověk – a to Čech žijící v Indii.
*Event je setkání geocacherů, které může uspořádat kdekoli jakýkoli člen komunity a stejně tak na něj může jakýkoli „kačer“ přijít. A Rosťa, jako nadšenec, publikoval toto setkání v Bombaji těsně před odletem a pak už jsme jenom čekali, jestli skutečně někdo dorazí…
Opustili jsme tedy letiště – s batohy stále na zádech – a šli na autobus. Protože jsme věděli, že přímo před letištěm je zastávka, a nechtělo se nám dávat další peníze za rikšu. Správně jsme odhadli, že autobus nás vyjde asi desetkrát levněji. A i když chviličku trvalo, než jsme se z rad místních dobrali správného čísla busu (a než jsme pochopili, kde na přijíždějících autobusech najdeme čísla napsaná v latince), šťastně jsme na nádraží v Andheri dojeli.
 |
| lístky se kupují až v autobuse u tady tohoto pána :) |
Tam jsme šli už na jistotu – k automatu na jízdenky. S prosbou o zakoupení jsme uspěli hned u prvního klučiny, který nám pak ještě ukázal, na které nástupiště máme jít.
Vše vypadalo skvěle – přijel vlak a dokonce ani ne tak narvaný. Naskočili jsme a cítili se jako vítězové, co se zorientovali v tomhle šíleném zmatku, když nám na rameno zaklepal revizor. Rosťa vytáhl lístky a následně jsme se dozvěděli, že jsme v první třídě. Nutno podotknout, že vagón se od druhé třídy nelišil vůbec ničím – pouze oprýskaným nápisem nad chybějícími dveřmi a menším počtem cestujících Indů.
Přišlo nám to jako směšné nedorozumění – ne tak ale revizorovi. Chviličku mi trvalo, než mi došlo, že po nás chce pokutu. Tím se spustila hádka, kdy jsem mu já vysvětlovala, že jsme netušili, že tyhle vlaky vůbec můžou mít první třídu a on se usmíval a opakoval mi, že za chyby se ale musí platit. To jsme odmítali, ovšem když na nás po vystoupení nakonec chtěl volat policii, vzdali jsme to a peníze mu dali. Pro představu – lístek nás stál dohromady deset rupií. Pokuta byla ve výši 620. Možná jsme mu měli nabídnout něco přímo do jeho kapsy, ale to mě život ještě moc nenaučil. A beztak že i tohle šlo do jeho kapsy…
V blbé náladě jsme vyšli z nádraží Bandra, které už jsme taky znali. Kousek odsud byl náš Lucky hotel, kde si Rosťův mobil vzpomněl na Wi-Fi a připojil se.
Bylo třeba udělat check-in. Stáli jsme před hotelem na parkovišti motorek a snažili se přijít na to, které číslo kam napsat. Ať nežije komplikovanost Air France.
Stáli jsme tak aspoň dvacet minut a pořád nic. Hlídači už po nás pokukovali a jeden z nich nám několikrát naznačil – a jednou přímo řekl – abychom šli pryč. Ale na nic více se nezmohl, a tak jsme ho ignorovali až do té doby, než začalo lít.
Přesunuli jsme se proto do hotelové restaurace – v naději, že si dáme něco k pití a pořešíme to v klidu a v suchu. Jenže přišlo dvojí zklamání – zaprvé Wi-Fi vypadla a za druhé jsme se dozvěděli, že pouze pití není možné si objednat. Zeptali jsme se, jestli je možné platit kartou – protože naše hotovost se po zaplacení pokuty opět dost smrkla, a byli jsme ujištěni, že ano. Nicméně i když jsme oba dva zavřeli jídelní lístky a dívali se vyzývavě na číšníky, nikdo nepřišel. A tak jsme se sbalili a doprovázení úsměvem číšníka, který s námi předtím mluvil, vypadli zase na ulici.
Aspoň už nepršelo.
Znovu jsme se postavili na parkoviště a ulovili Wi-Fi A konečně jsme rozlouskli oříšek čísel a povedlo se nám provést check-in.
Proč nám o něj tak šlo? Protože vojáci stojící před vchodem na letiště si klidně mohli usmyslet, že číslo rezervace nestačí. Kdo si mohl být jistý?
Takhle jsme se uklidnili a mohli se vydat hledat kešku, která byla nedaleko – asi jen dva kilometry vzdušnou čarou. Nastala tedy cesta městem – opět pěšky a opět se zákoutími, kterým člověk vlastně ani nevěřil, že je skutečně vidí.
Indie není pro kešky zemí zaslíbenou. A nás navíc provázela prostě smůla – tma v Dillí, beton v Manali – a teď otevírací doba zahrady v Bombaji. Brána sice ještě byla otevřená, ale od slečen v budce vedle jsme se dozvěděli, že jdeme o hodinu pozdě. Nepomohlo ani přesvědčování, že budeme rychlí, ani jejich odkázání na pana ředitele, na kterého jsem se měla usmát a udělat oči. Taky se usmál, ale prý řeší v zadní části zahrady nějaké problémy a je tam po zavíračce nebezpečno.
Jak jsme to měli chápat, to nevím, nicméně nám nezbylo než kešku vzdát.
Vrátili jsme se proto na autobusovou zastávku, kterou jsme minuli už předtím a ze které, jak jsme se dozvěděli, jezdí jedenáctka k Gateway of India.
Trvalo to notný čas, než přijela, a doba do eventu se krátila – na méně než hodinu. Ale do centra to bylo pouhých dvanáct kilometrů.
Jenže to jsme netušili, co to znamená odpolední doprava v Bombaji (a že se budeme pohybovat pomaleji, než povoz tažený vodními buvoly ve vedlejším jízdním pruhu.)
Chvílemi jsme se rozhodovali, že půjdeme pěšky, ale nakonec jsme setrvali v buse. Důvodem byly i průtrže, které se co chvíli spouštěly z nebe.
Konečně jsme byli k bráně na dosah a mohli vyskočit z autobusu. Naštěstí ony dva kilometry od zastávky k bráně, jak nám řekl Ind, kterého jsme se na vzdálenost ptali, byli ve skutečnosti tak dvě minuty rychlé chůze.
O půl sedmé jsme s vyplazeným jazykem došli před bránu. Tam nás čekala opět „letištní“ kontrola, kterou musely projít i naše batohy. Naštěstí slečny u mě, i pánové u Rosti (v Indii jsou všechny tyto bezpečnostní brány děleny dle pohlaví), měli smysl pro humor a netoužili se v našich batozích příliš hrabat.
* Brána Indie (Gateway of India) je asi nejslavnější bombajská památka. Začala se stavět v roce 1911 při příležitosti návštěvy krále Jiřího V. a královny Marie. Dokončena byla v roce 1924. Měla vítat cestující přijíždějící na parolodích do Bombaje, nakonec ale byla místem, kudy Indii v roce 1948 opustily poslední britské jednotky.
Nejprve se zdálo, že mezi fotícími se Indy žádného Čecha nevidíme. Ale pak se na nás štěstí a Martin usmáli.
„Zajímalo mě, co za blázny tady jede v tomhle období,“ přivítal nás. „A něco takového jsem čekal.“ Hodnotil naše zpocené obličeje, špinavé oblečení a zaprášené batohy.
Dlouho jsme se pod bránou nezdrželi, v očekávání dalšího lijáku jsme udělali několik fotek a vydali se za naším novým průvodcem.
 |
| Náš slavný Taj Hotel… :) |
„Tak pojedete ke mně,“ řekl nám, když zjistil, v kolik nám letí letadlo. „Trochu se dáte do pořádku.“ Následně nás překvapil tím, že na něj kousek odtud čeká jeho osobní řidič s autem.
Když jsme nastupovali do krásného bílého Superbu, cítili jsme se trochu nemístně. Ale na pohled na město skrz okýnka klimatizovaného auta se dalo zvyknout velmi rychle. Svět se úplně proměnil – jako bychom tu už ani nebyli, jako bychom se jenom dívali na obrázky přeplněných ulic města v kině.
Martin nám povídal o svém životě v Indii, kde pracuje pro Škodovku více než rok. A nám se díky jeho vyprávění propojilo pár věcí, dozvěděli jsme se plno novinek (příště bychom měli asi více času věnovat informovanosti o zemi, do které jedeme) a shodli jsme se na tom, že jak jsou obyčejní Indové většinou fajn (i když je pro ně evropské pojetí času a „včasu“ těžko stravitelné), s kýmkoli, kdo má nějakou důležitou funkci, je to hrůza.
Cesta ubíhala neskutečně pomalu – auta stojící v pěti pruzích v každém směru (na šestiproudové silnici), troubení, pomalé poskoky vpřed – a neutuchající obdiv k řidičským schopnostem nejen „našeho“ řidiče Saši (jak mu Martin říkal), ale i všech ostatních účastníků provozu.
„Já bych tu nikdy neřídil,“ pronesl Martin a nám bylo jasné, že jízda po levé straně je ta nejmenší překážka.
Pak nás Martin pozval na večeři – a taky předvedl způsob, jak přejít silnici. Vyzkoušeli jsme doporučené indické speciality (ani indickou kuchyni jsme doma moc nestudovali, takže jsme doteď spíše tápali v tom, co se pod kterým názvem skrývá).
A někdy v deset večer jsme konečně dorazili k němu domů – do luxusního bytu v hlídané, oplocené čtvrti Bombaje. Popili jsme víno a pivo, nafotili travel bugy (předměty putující z kešky do kešky), dali si slastnou sprchu – a těsně po půlnoci na nás venku čekal Saša, který nás už mnohem prázdnějšími ulicemi odvezl na letiště.
Tam jsme se najednou cítili jako vážení zákazníci, když jsme vystoupili z krásného auta a na dotazy, s kým letíme, jsme říkali Air France.
Poklidně jsme prošli letištěm – i když pod neustálým dohledem letištních zaměstnanců, kteří nás směrovali od úkonu k úkonu, že jsme ani neměli prostor utratit poslední rupie.
Ale to neva, příště se budou hodit :-).
Pohodu po cestě domů nám narušily zažívací problémy, které nás (a hlavně Rosťu) přece jenom chytily za nohavici na útěku do čisté Evropy. Ale co by to byla za Indie, kdybychom se aspoň jednou neposrali…
V Paříži na letišti jsme ještě odlovili kešku – žádné děsivé houští, beton ani otevírací hodiny nám v tom nebránily.
Pár hodin nato už jsme si notovali v Praze na Hlavním nádraží, jak je všude klidno a čisto.
Ale vlastně ještě bych zapomněla – v našich nově nabytých etno hadrech, vysmátí a s velkými batohy jsme ještě na letišti zaujali celníky. A tak jsem musela z batohu vytáhnout svůj „magický kámen“ z himálajského potoka, který celník s kyselým úsměvem zhodnotil, že „to je teda magie“.
Kdyby tak viděli Manali…
